Extraliga se o víkendu rozjela a Lovosice patří ke žhavým favoritům. Pravá spojka Šuma je hvězdou, která zřejmě nejsilnější tým v historii klubu potáhne za medailí.
Jaké jsou ambice Lovosic?
Máme asi nejvyšší cíle. Všichni z mančaftu. To je důležité. Nemůžu říct prognózu, jak to skončí. Jestli budeme první, pátí, desátí. Chceme prostě dojít co nejdál.
V Lovosicích jste po 19 letech. Vzpomenete si na poslední zápas?
Už nevím. Ale nejvyšší soutěž za muže jsem v Lovosicích nikdy nehrál, jen 1. dorosteneckou ligu.
Jak se klub změnil?
Většinou znám táty kluků, s kterými teď hraju. Radek Miller, Jirka Motl. Prezident klubu je pořád stejný, Václav Kubíček. Je to můj tchán. Chci, aby i on měl úspěch, radost. Dělají tady maximum, aby lovosická házená měla úspěch. A za poslední čtyři roky ho má. Bez diskusí. Dvakrát bronz v extralize, dvakrát čtvrté místo. Chybí nám ta příčka výš, aspoň o jedno místo.
Měl jste i jiné nabídky?
Jinde jsem nic nevybíral. Chtěl jsem se do Lovosic vrátit. Třikrát po sobě jsme tady dělali soustředění s Coburgem, už minulý rok jsme si sedli a na návratu se téměř dohodli. Navíc mám dvě děti, které chodily v Německu do školy. Starší dcera musela dělat rozdílové zkoušky, aby mohla studovat v Česku, a s českou gramatikou už to tak jednoduché nebylo. Hlavně kvůli dětem a rodině jsem zpátky doma. Tady nešlo o finanční situaci, to asi každý ví.
Návrat do Dukly vás nenapadl?
Nešel bych tam už nikdy v životě. Prožil jsem v pražské Dukle svoje léta, měli jsme výborný mančaft, perfektní partu. Ale myslím si, že letos dokážeme víc než Dukla.
Nezakořenil jste v Německu?
Když jsem v roce 1996 odcházel, tak s tím, že se vrátím. Tahle myšlenka mě nikdy neopustila. I když vztahy byly perfektní, víceméně ve všech klubech se k nám chovali velice slušně. Ale já jsem Čech a nedovedu si představit tam žít.
Házenkářský život se vám ale v Německu povedl, že?
Jsem spokojen, i když jsem nikdy nedosáhl na nejvyšší příčku co jiní kluci. Borci jako Jícha. V Německu jsem hrál dva roky první bundesligu v Solingenu, devět let druhou v Solingenu, Melsungenu, Hagenu a Coburgu, kde jsem hrával i regionální ligu, třetí nejvyšší soutěž.
Neplánujete třeba návrat i do české reprezentace?
V ní jsem skončil pod hodným panem trenérem Trtíkem, s nímž jsme si moc nerozuměli. Setkal jsem se s ním i v Melsungenu a kvůli němu jsem nakonec klub opustil. Třikrát jsem si zahrál na mistrovství Evropy, třikrát na mistrovství světa, mám 120 zápasů. Ale návrat? No... přece jen 38 let je 38 let. Zatím nic nepřišlo, tak o tom ani neuvažuju. Teď se budu soustředit na to, kvůli čemu jsem přišel. Lovosice, to je pro mě prioritní záležitost. Něco na závěr kariéry udělat.
Jaká je česká extraliga?
V přípravě jsme hráli s třemi čtyřmi českými kluby, teď máme za sebou premiéru s Dvorem Králové. A myslím si, že úroveň je slabší, než jsme tenkrát hrávali my. Čímž nechci soutěž zatracovat. Ale nyní je většina výborných hráčů v zahraničí, což úroveň extraligy ovlivňuje. Přesto prvních šest sedm mužstev může minimálně doma hrát vyrovnaná utkání, zajímavou házenou.
Karviná, Zubří, Dukla. Je pro vás v extralize i jiná konkurence?
Bude jich víc. Mně se líbily Hranice, Jičín bude taky silný.
Dvůr Králové jste porazili hladce 30:16 a vy ve druhé půli skoro nehrál. Nevadilo vám to?
Pokud se utkání vede o osm deset gólů, je strašně důležité, aby příležitost dostali i ostatní hráči. Musí mít herní praxi. Je jedno, jestli je klukovi 18 nebo 38 jako mně. Je to velice správné.
V tréninku je nás osmnáct dvacet, to jen tak někdo nemá. Kouč nás pak na zápas vybere čtrnáct. Takový počet hráčů je dobrý, protože při prostřídání se snižuje riziko zranění. Střetnutí s Dvorem Králové bylo opravdu agresivní, a pokud odehrajete 25 takových utkání v sedmi lidech, tak je prostě nedohrajete. Naše výhoda je, že můžou nastoupit všichni.
