Podepsal dvouletou smlouvu s týmem BSK/NIF Oslo, který hraje nejvyšší mužskou soutěž.
"Věřím tomu, že do Zlína nebo české házené se ještě vrátím," uvedl Poloz.
Jaké byly dva roky ve Zlíně?
První sezona nám výkonnostně nevyšla, ale byl to začátek něčeho, co jsme s holkami a výborem nastavili. Ve druhém roce jsme kádr doplnili a udělali největší výkonnostní vzestup ze všech účastníků interligy. Skok z devátého místa na třetí je obrovský. Doufejme, že družstvo se na této úrovni udrží, protože zlínská házená si to zaslouží. Ovšem zkratka k úspěchu neexistuje, je to jenom o poctivé práci.
Čím se vám takový obrovský vzestup povedl?
Celou sezonu nás zdobila obranná fáze, v ní jsme byli nejlepší v soutěži. Vždyť jsme dostali nejméně branek ze všech. Díky tomu jsme si medaile zasloužili. Naopak rezervy máme v útočné činnosti, pět soupeřů dalo víc gólů. Trápila nás slabá produktivita střelby, což byl důsledek špatně připravených pozic i individuální činnosti. Na tom musíme pracovat. Pokud to zlepšíme, může družstvo myslet na ještě vyšší příčky.
Říkáte my, přitom z klubu odcházíte. Znamená to, že jsme s týmem natolik sžitý, že ho berete za svůj?
Mám trvalé bydliště ve Zlíně a otevřený vztah s výborem i s holkami. Rozhodnutí odejít nebylo jednoduché, přemýšlel jsem o něm tři měsíce. Na tuto sezonu budeme dlouho vzpomínat. Nastavili jsme něco, co by mohlo být dlouhodobější záležitostí.
Co tedy převážilo ve prospěch odchodu?
Byl to strašně těžký proces, který jsem řešil jenom s manželkou. Z Norska vím, že po padesátce jsi jako trenér nezajímavý, trenéři se v tomto věku začínají věnovat práci v kanceláři nebo něčemu jinému. Mně je 46 a chtěl bych ještě jednu štaci zažít. Ale věřím tomu, že do Zlína nebo české házené se ještě jednou vrátím.
Tým jste zvedl, ale až na vrchol jste nevystoupili. Neodcházíte od rozdělané práce?
Stejnou otázku mi položil i předseda svazu. Nemyslím si to. Kus práce jsme udělali, i když jsme ji nedotáhli k tomu, o čem jsme snili. Bylo to daleko, ale za určitých konstelací jsme mohli celou soutěž vyhrát. Ovšem titul nepřichází každý den, někteří na něj nedosáhnou za celý život. Mohl bych tu být do osmdesáti a stejně by se to nemuselo podařit. Vím, že je složité vybrat si správnou chvíli k odchodu. Ze dvou bronzů mám radost. A ještě z něčeho jiného.
Povídejte.
Mým cílem bylo ukázat holkám i lidem kolem, že bychom se na házenou měli dívat jinými očima. Snažil jsem se nastavit nějaké principy a priority, na které si potrpím. Neříkám, že jsem je nikdy neporušil, ale respekt, úcta, loajalita a důvěra pro mě něco znamenají. Víme, že v klubu i šatně byly interní problémy, ale snažili jsme se o nich mluvit. Komunikace, úcta k soupeři i trenérovi jsou důležité. Věřím, že do spousty holek jsem to dostal, i když dnes jim to možná přijde jako prázdná slova. Zatím jsou mladé. Ale až budou mít čtyřicet a budou vychovávat vlastní ratolesti, pochopí, o čem život je.
Jedna z opor Kristýna Salčáková prohlásila, že lepšího trenéra nikdy nezažila. Taková slova musejí hřát.
Moc. Ale ona je mladá a trenérů moc nezažila. Doufejme, že lepšího trenéra ještě potká.
Měl jste během uplynulých dvou let nutkání z klubu odejít?
V první roce, kdy jsem se setkal s odporem a nepřístupností některých lidí. Nemusel jsem si nic dokazovat. Přišel jsem pomoci zlínské házené, a jestliže ji klub odmítal, v určitých fázích jsem zvažoval, že bych šel jinam, kde pomoct chtějí. Dneska jsem strašně rád, že jsem to ustál a něco jsme dokázali. Možná to šlo udělat jinak, ale cest k vrcholu je strašně moc. Během uplynulých dvou let se trošičku změnil realizační tým i vedení, díky čemuž se klub posunul dál. Jsem strašně rád, že celý výbor pokračuje a zřejmě i všechny hráčky. Vždycky mi záleželo na tom, aby klub fungoval i po mém odchodu dál. Podařilo se mi v Njordu i ve Follu, kde vzápětí uhráli ještě lepší výsledek než se mnou. Doufám, že ve Zlíně to bude stejné.
Ale předpokládám, že vás stále mrzí, že jste nezvládli semifinále play-off s Veselím, přestože jste vedli 2:0 na zápasy.
Samozřejmě. Ale musíme uznat, že jsme na to neměli. Mančaft bohužel ještě nedozrál do velikosti. Můžeme tvrdit, že kdyby se Hela Štěrbová nezranila, uhrajeme to. Odpověď bohužel nedostaneme. Za stavu 2:0 jsme byli blízko postupu, průměrný výkon v útočné činnosti ve třetím utkání by nám stačil. Ale s odstupem času musíme uznat, že Veselí bylo lepší, což ukazuje i ve finále se Slavií. Když vidím na hřišti Lenku Flekovou, říkám si, že by bylo strašně pěkné, kdyby některá ze zlínských hráček hrála házenou taky tak dlouho. Pro mě je Lenka nedoceněnou legendou české házené. Je to lídr, který tým táhne.
Když jste po semifinále s Veselím tvrdil, že rozhodly zkušenosti, trenér soupeře Sabadka nad tím kroutil hlavou. Ale asi by se choval jinak, kdybyste trio Fleková, Černá, Kočí měl v sestavě vy, a ne on, že?
Tyto tři hráčky mají dohromady tolik ligových startů, kolik nemá našich čtrnáct holek dohromady. Tak to prostě je. Většina ze zlínských hráček play-off nikdy nehrála. Třeba Růčková je tady sedmým rokem a je strašně šťastná, že má konečně medaili. Zkušenosti jednoznačné hrály roli. Náš tým uhrál v základní části šest bodů z osmi možných proti soupeřům, kteří byli v tabulce nad námi. To dokazuje, že se s nimi můžeme měřit. Ale ztratili jsme body s Mostem, Porubou, Trenčínem nebo Pískem, což ukazuje, že stabilita výkonu ještě není na nejvyšší úrovni. Až se podaří vymazat podobné výkyvy, bude to ještě lepší.
V Norsku budete sám bez rodiny. Co vám kromě ní bude ještě chybět?
Vybudoval jsem si k holkám vztah. Když jsem se vracel, slyšel jsem, že se jim nechce trénovat. Ale opak byl pravdou. Příjemně mě překvapilo, že holky byly ochotné se podřídit, makat a dřít. Možná jim hlavně v prvním roce přišlo, že práce vychází vniveč, protože dřely a skončily deváté. Ale letos dokázaly, že to nebyla fráze. Se spoustou z nich komunikuji jako kamarád, i když mi to někteří vyčítají. Ale trenér v dnešní době nemůže být diktátor. Musí být partnerem, s nímž hráčka komunikuje. Nesmí ji zesměšňovat a ponižovat. Holky to vzaly, díky nim mám mladší myšlenky, což mi pomáhá.
Co z toho, co jste se naučil ve Zlíně, můžete využít v Norsku?
To je těžká otázka. Znají mě tam jako dobrého teoretika na obranu 1-2-3, přesto jsem s ní měl ve Follu obrovské problémy. Trvalo rok a půl, než jsme ji začali praktikovat v každém zápase. Česká hlavička to zvládla za tři měsíce. Měl jsem štěstí, že jsme tým dobře poskládali. Ve Follu jsem po čtyřech měsících zjistil, že je to špatně poskládané, takže jsem musel sestavu přeházet. Proto už teď na dálku pracuji s asistentem na složení obrany, aby to šlo stejně jako ve Zlíně. Další věcí je důraz na sestavení vlastního realizačního týmu, což jsem při příchodu do Česka podcenil. Naučil jsem se nedůvěřovat a nebýt naivní. A taky mě obohatila spolupráce v nároďáku s Honzou Bašným. Francouzské myšlení je jinde, proto jsem rád, že jsem se s ním seznámil.
