Kdyby se natáčel Forrest Gump, kde by hrála místo lidí auta, měl by náklaďák Fiat 306/2 Bartoletti titulní roli. Také totiž byl u všeho a přitom ho nikdo nezná. Před nedávnem změnil majitele.
Jediný kus, spousta převleků
Na první pohled to vypadá, že tento fiat v líbivém kabátu karosárny Bartoletti byl v šedesátých letech nejoblíbenějším servisním vozem mezi závodními týmy po celé Evropě. Jezdil ve žlutomodrých barvách továrního týmu Maserati, převážel šedomodré formule Scarab, svoje vozy Cobra Daytona na něm přepravoval konstruktér Carroll Shelby. Další legenda Alan Mann na něm převážel flotilu závodních Fordů GT40. V zeleném provedení pro změnu pendloval po okruzích s lotusy týmu Piper Attwood, další varianta sloužila u Renaultu. A ve filmu Le Mans ho používají dva největší rivalové, tovární týmy Ferrari i Porsche.
Ve skutečnosti existuje Fiat 306/2 Bartoletti jen v jednom jediném exempláři, ale prožil neuvěřitelně bohatou kariéru. A jediné, co na srovnání s Forestem Gumpem nesedí, je finále. Příběh „bartoletky“ totiž skončil po půl století happy endem.
Bartoletti – machr na náklaďáky
Ale nepředbíhejme. Přepravník závodních aut a celého týmu si u karosárny Bartoletti v italském Forli objednal tovární tým Maserati. Nebyla to náhoda. Zakázkové karoserie totiž rod Bartoletti stavěl už dávno předtím, než vyjela na silnice první auta. Historie rodinné továrny sahá až do sedmdesátých let 19. století, kdy její zakladatel Ermenegildo Bartoletti začal se stavbou kočárů, vleček a zemědělských strojů. Už před válkou továrna pro italské značky vyráběla první vozy k přepravě závodních aut a v padesátých letech byla něco jako dvorní dodavatel pro většinu výrobců italských užitkových aut. Její nástavby sloužily na náklaďácích Alfa Romeo i Fiat, a to i pro přepravu civilních aut z továren k prodejcům.
Maserati požadovalo vůz, který dokáže přepravit tři závodní auta, náhradní díly a další vybavení. A přesně to na podvozku Fiatu s naftovým motorem o výkonu 95 koní továrna na sezonu 1957 dostala. „Bartoletka“ přinesla týmu štěstí. Hned v první sezoně získal Juan Manuel Fangio pro Maserati titul ve Formuli 1.
O rok později se však italská značka z F1 začala stahovat a fiat čekala první odstávka a první lakování. A to do modra. Náklaďák totiž koupil americký tým Reventflow Automobiles, který s ním dva roky po evropských závodech přepravoval formule Scarab.
Přidali třetí nápravu
Potom náklaďák koupil Carroll Shelby, který se na evropských okruzích snažil prorazit se svým Shelby Daytona. Tým sice používal také modrou barvu, jenže místo odstínu „princess blue“ to byla „guardsman blue“. A tak se lakovalo znovu. Ale především se přestavovalo. Shelbyho „gétéčko“ totiž bylo mnohem těžší než subtilní formule, na které byl vůz konstruován. Fiat tedy dostal dozadu druhou nápravu a nákladní část nechal americký konstruktér kvůli zvýšení nosnosti vyztužit.
Po dvou letech, tedy v polovině šedesátých let, auto začalo střídat majitele prakticky po každé sezoně a putoval po závodech Formule 1 a obvykle také na čtyřiadvacetihodinovku do Le Mans.
Od roku 1960 mimochodem na cestách mohlo potkávat další nevlastní „sourozence“. Karosárna Bartoletti totiž vyrobila na modernějším podvozku Fiat 642rn2 dva podobné teamové „trucky“ i pro Scuderii Ferrari a jeden se zachoval dodnes. A pro Alfu Romeo pak na jejím vlastním šasi postavila velký transportér, který dokázal na korbě a zapřaženém návěsu převézt až devět závodních vozů.
Tři hollywoodské převleky
Po okruzích Fiat 306/2 pendloval až do konce šedesátých let. Posledním majitelem před filmovou kariérou fiatu byl David Piper, majitel týmu Piper Attwood. To byl náklaďák zrovna zelený. Právě Piper přesvědčil herce a závodníka Stevea McQueena, že fiat vypadá „přesně jako originální vůz Scuderie Ferrari“. Popravdě: dost kecal, ale plátno snese všechno.
McQueenovi to tak jako tak nevadilo, protože věděl, že Ferrari mu do filmu nepůjčí ani šroubek. Když totiž Enzo Ferrari zjistil, že pointou filmu bude vítězství Porsche nad jeho značkou, odmítl na něm spolupracovat. A tak McQueen sháněl závodní vozy od soukromníků a dokonce nechal postavit i několik replik Ferrari 512. Takže v případě kamionu mu náhradník určitě nevadil.
Carrol Shelby s „bartoletkou“ převážel vozy Shelby Daytona. Protože byly těžší než formule, nechal vůz upravit. Přidal mu druhou zadní nápravu a vyztužil nástavbu.
Bartoletka tak na natáčení přijela od Pipera. Pak se ještě oblékla do bleděmodrého kabátu továrního týmu Gulf a „na zádech“ do filmového Le Mans přivezla legendární vítězné Porsche 917. Ještě v průběhu natáčení ji nalakovali na červeno a střihla si i roli továrního náklaďáku Scuderie Ferrari.
Finální design tak naprosto vyhovoval poslednímu evropskému majiteli, siru Anthonymu Bamfordovi, který závodil se staršími Ferrari 250 GTO.
Zbláznil ses? ptali se mechanici nového majitele
Na začátku 80. let Bamford vyjednával o prodeji jednoho 250 GTO Američanu Michaelu Shoenovi. Z obchodu nakonec nic nebylo, Shoen na superdrahý sporťák neměl peníze. Ale jako majitel několika závodních Dayton se zakoukal do náklaďáku, který před dvaceti roky vozy převážel. A s Bamfordem se dohodl. Za notně opotřebovaný náklaďák zaplatil deset tisíc dolarů a převezl jej do Spojených států. Shoenova rodina vlastnila obří půjčovnu užitkových vozů a přívěsů U-Haul, vůz byl tedy v dobrých rukou. Jenže rodina se rozhádala a Michael Shoen se po dlouhém boji nechal z firmy vyplatit. A plány na renovaci chátrajícího unikátu vzaly za své.
S vybledlou rudou barvou byl fiat nalezen odstavený v Arizoně v roce 2009 sběratelem Donem Oroscem. Vůz odkoupil za 80 tisíc dolarů.
Dalších třicet let stál Fiat za plotem odstavného parkoviště v arizonské poušti a slunce z posledního rudého nátěru kradlo odstín za odstínem. Až v roce 2006 se o narůžovělém vraku dověděl kalifornský obchodník s realitami Don Orosco. V té době už si téměř nikdo nepamatoval, jak vzácný rezavějící náklaďák je. Oroscovi jej prodali za 80 tisíc dolarů.
Veteráni byli pro Orosca koníček. V Monterey měl dílnu se čtyřmi stálými zaměstnanci, kteří renovovali veterány. Za sebou měli čtyři projekty amerických hotrodů, tři z nich získaly ocenění na slavné veteránské přehlídce v Pebble Beach. A pak Orosco dovezl mnohatunový italský kolos, na který nebyl v Americe jediný díl. „Pomyslel jsem si, že se Don definitivně zbláznil‘,“ vzpomíná dnes šéfmechanik Oroscovy dílny Adds Jesse Cruz.
Fiat byl technicky docela v pořádku, původní motor byl už tehdy nahrazen silným přeplňovaným šestiválcem Leyland, který dokonce běžel. Ale zbytek byla katastrofa. Dveře uhnily v pantech a odpadly. Okna někdo vystřílel, zničený byl interiér, dřevěná podlaha hnila, krycí plechy byly renovátorským žargonem na tabák. Chyběla řada detailů a každý zkušený renovátor ví, že s nimi je obvykle největší problém. Zvlášť když renovujete jediný vůz svého druhu.
Hvězda aukce za 26 milionů
Na začátku byl Orosco optimista. Přece jen speciál Bartoletti vycházel ze sériového fiatu, který sem tam v Itálii ještě jezdil. Ať už jako náklaďák, nebo jako autobus. A díly na sériové vozy ještě byly dostupné. Jenže: „Spousta dílů vypadala na první pohled přesně jako na Bartoletti, ale neseděly. Každý kousek na naše auto byl dělaný na zakázku,“ vzpomíná Orosco. „Tým to ale zvládl všechno. Já se jen koukal, rozdával úkoly a podepisoval tučné šeky,“ říká se smíchem.
Kromě stálých zaměstnanců najal Orosco kvůli bartoletce dva lidi na stálý úvazek. Další specialisté pak řešili dílčí práce: dřevěnou podlahu, okna, znaky Bartoletti.
Orosco je zkrátka detailista. Lakování auta trvalo čtyři dny a padlo na něj 45 litrů modré barvy. „Bylo to jako strávit ty čtyři dny v pekle,“ vzpomíná šéfmechanik Cruz.
Renovace zabrala dva roky. Pak Orosco vzal tři scaraby ze své sbírky včetně autentického vozu Formule 1, naložil je na znovuzrozený Fiat Bartoletti a vyrazil na přehlídku historických vozů na Laguna Seca poblíž domácího Monterey. A z obyčejného náklaďáku se stala senzace. „Když jsme na autě pracovali, hodně lidí se mě ptalo, proč to dělám. Že je to obyčejný servisní náklaďák bez historické hodnoty. Já si to nemyslím. Bez něj by historie nebyla kompletní,“ vysvětloval v roce 2012 Orosco. Ten rok nabídl vůz do prestižní aukce v Pebble Beach. Dostal za něj 990 tisíc dolarů, tedy asi 25 milionů korun. Letos v září se vůz objevil na aukci znovu, tentokrát v Británii na Goodwoodském festivalu rychlosti. Cena opět trochu povyrostla, byť jen o „zanedbatelný“ milion korun.
„Odtahovky“ vzácnější než závodní autaBartoletti zdaleka není nejdražším nákladním autem, které se vydražilo. Za stejnou cenu se prodal i Fiat 642 Bartoletti z roku 1960, který sloužil týmu Scuderia Ferrari, ale rekord drží britský transportér skotského týmu Ecurie Ecosse. Ikonický náklaďák se loni vydražil v souboru se třemi závodními jaguary, které v minulosti převážel, za 8,8 milionu liber. Tedy podle současného kurzu asi za 325 milionů korun. Samotný náklaďák měl cenu 1,8 milionu liber, tedy asi 66 milionů korun.   Nevyčíslitelnou cenu pak má nákladní Mercedes Benz přezdívaný „modrý zázrak“ z roku 1954. „Odtahovka“ pro jedno závodní auto měla aerodynamický tvar, byla postavena na prodlouženém rámu modelu 300S, ale především ji poháněl stejný šestiválec jako vrcholný sportovní model 300SL – proslulý Gullwig aneb Racek. Prázdný náklaďáček mohl jet rychlostí až 180 kilometrů v hodině, s naloženou formulí maximální rychlost klesla jen o dvacet kilometrů. Konstruktér vozu Rudolf Uhlenhaut ho však z neznámých příčin nechal v roce 1967 sešrotovat. V roce 2001 továrna postavila přesnou repliku, která je dnes v jejím muzeu. |
