Už proto, že Trnavský je koučem florbalové reprezentace, s níž chce na šampionátu ve Finsku získat medaili. Možná i zlatou. "Není to nereálné. Už kolikrát velký turnaj vyhrál mančaft, se kterým se nepočítalo," říká sedmatřicetiletý trenér.
Vážně je to reálné?
Stát se může cokoliv. Musí se samozřejmě všecko sejít, kluci musí být zdraví, ale Švédi se hodně koncentrují na to, aby titul získali zpátky, Finové ho chtějí za každou cenu udržet. Mají sice před námi respekt, ale neberou nás ani Švýcary za vážné soupeře. A to je dobře.
Sám jste hrál na pěti šampionátech, teď budete na dalším jako trenér. Jak jste vlastně poznal florbal?
Od šesti let jsem hrával hokej a kluci ze základky později začali s florbalem. Pak za mnou někdy v roce 93 přišli, jestli bych jim nevypomohl. Dělal jsem to doplňkově, ale po roce a půl jsem pochopil, že ten sport má perspektivu a já mám šanci se dostat do reprezentace. Hokej jsem hrál jen jako zábavu, tak bylo jedno, jestli se budu bavit florbalem. Kluci z hokeje se mi tehdy smáli, po pár letech ale přišli a začali se omlouvat. Věděli, že jsem udělal dobré rozhodnutí.
Však jste za pár let díky němu dostal angažmá i práci ve Švýcarsku.
Ale já se florbalem nechtěl nikdy živit. Ten sport mě prostě chytnul jako každého, kdo k němu někdy přičichnul. Bavilo mě připravovat tréninky, jenže pak jsme s klubem v Ostravě postoupili do nejvyšší ligy a to byl pro mě zlom. Pak už jsem to bral vážně a v roce 2000 přišla taky nabídka odejít do Švýcarska.
Jak přišla?
Hráli jsme na turnaji Czech Open v Praze a tam přijel i Grünenmatt, který tu navíc chtěl najít nějakého cizince. Po zápase v hale na Vinohradech za mnou přišli dva jejich trenéři, jenže já neuměl slovo anglicky ani německy, tak jsem je poslal pryč. Jenže po cestě na schodech do šatny jsem si najednou uvědomil, že je můžu vzít ke klukům, kteří mi to přeloží. Byla půlka srpna a já za dva týdny přistával v Curychu.
Tomáš Trnavský (vlevo) a Zdeněk Skružný (uprostřed). Současný a bývalý kouč národního týmu na MS 2008 v Ostravě a Praze.
A mezitím jste se učil jazyk, ne?
Vůbec! Ale oni to věděli. I tak mi trenér na druhém tréninku dal tabulku, čtyři lidi ke mně, se kterými jsem měl nacvičit přesilovku. Sice jsme se bavili jako opice, ale povedlo se. Začal jsem tam pracovat jako elektrikář, kterým jsem se vyučil, a dělám to dodnes. Takže jazyk už není problém.
Vrátíte se ještě vůbec někdy do Ostravy?
Za těch deset let jsem ztratil v Česku hodně přátel, starší syn ve Švýcarsku půjde příští rok do školy. Má šest let, ale dokáže mluvit spisovně německy, švýcarským dialektem, kromě češtiny rozumí i slovenštině. Ve škole se naučí francouzsky i anglicky, bude to pro něj neskutečné plus do života a myslím, že nám za to jednou děti poděkují. Ve Švýcarsku jsem vlastně poznal i svou ženu.
Jak?
Seznámil jsem se s partou Čechů, se kterou jsem jezdil do vedlejší vesnice na squash. A tam jsme jednou viděli auto s českou espézetkou, obešli jsme kurty a zjistili, kdo to je. Pozval jsem ji na grilování, pak se ukázalo, že už jsme se museli vidět dřív. Pochází ze Studénky, což je vedle Ostravy, a chodila fandit na hokej klukům, proti kterým jsem hrával.
Je těžké ze Švýcarska trénovat reprezentaci?
Ani ne. Hodně kluků hraje tady, vidím i hodně z extraligy. Dává je televize, každý druhý klub má videopřenos, který se dá pustit zpětně. Alespoň třetinu z každého z nich si pustím. Takhle jsem objevil Matěje Jendrišáka (jede na MS). V Tatranu vůbec nedostával prostor, pak přestoupil a najednou vládl bodování. Byl jsem na něj zvědavý a viděl jsem, že má dobré vedení balonku, umí si ho kontrolovat tělem. Že má přehled i střelu.
