Šest jezdců už dorazilo, když se sem jako poslední přihnal osamocený Zdeněk Štybar.
„Ještě jsem něco šteloval na kole,“ vysvětloval. Kostky jsou i v tomto směru alchymií. Přesto se jim Štybar na posledních stovkách metrů Arenbergu už vyhýbal.
„Raději jsem jel po cestičce vedle nich,“ říkal. „Zatím to ještě šlo, při závodě tam budou bariéry. Dnes už nebylo nutné dávat tělu další šoky a otřesy. Nechtěl jsem ho zatěžovat víc, než je třeba.“
Šestkrát na Paříž-Roubaix startoval. Dvakrát skončil těsně druhý, pětkrát dojel v Top 10. Tak často se v elitní desítce Pekla severu nedokázal v posledních letech umístit nikdo z jeho nedělních soupeřů.
Dá se říci, že cyklista vašeho typu je kostkami posedlý?
Vůbec! Já je nesnáším. Na ježdění po kostkách není vážně nic hezkého. Neužívám si to. Ale dosáhl jsem na nich jedny z nejlepších výsledků kariéry. Tak se snažím co nejvíc využívat skutečnosti, že mi sedí.
Paříž-RoubaixSlavný závod sledujte v neděli od 13.30 podrobně online. |
Stává se vám, že když jedete po kostkách autem, představujete si, jak byste je zvládl na kole?
Ne. Raději se jim vyhnu. Rozčiluje mě, když mi něco drnčí v autě.
Jak často na nich trénujete?
Relativně málo. Jakmile si na kostky zvyknete, není pak už zapotřebí na nich extra trénovat.
Ovšem kostky na cestách do Roubaix jsou úplně jiné než na ostatních klasikách.
Rozhodně. To se nedá s Belgií srovnávat.
Změna plánůMísto Gira na Tour? Plánoval si, že stejně jako loni pojede Giro, chtěl se v Itálii pokusit vyhrát jednu z klasikářských etap. „Ale tým mě překvapil a změnil mi program,“ říká Zdeněk Štybar. „V květnu nepojedu Giro, ale Kolem Kalifornie a v červnu mě čeká Dauphiné. Směřuje to k Tour.“ Pokud bude na Tour skutečně nominován, okusí ji potřetí v kariéře. Z ročníku 2015 má na kontě i etapové vítězství v Le Havre. |
Speciálně tady, na Arenbergu.
Jo, přes ten se skoro nedá jet. Tady jsou kostky minovým polem, přímo strašné. Ale nejhorší je, co se děje těsně před nimi.
Nájezd na ně?
Ten mi někdy přijde jako sebevražda. Jde o jakýsi hromadný spurt na kostky. Po široké asfaltové silnici sjíždíte lehce z kopce až na dvoumetrovou cestu hrbolatého pavé. A z těch dvou metrů ještě uberte půl metru po každé straně, protože tam stojí při závodě plůtky a vedle nich se už nevejdete. Takže vám zůstává metr a vy se na něm snažíte trefit místa, kde jsou kostky míň hranaté a víc zaoblené.
A začne se většinou padat.
Tak jako v roce 2016. Najeli jsme na Arenberg, někdo zabrzdil, balík popadal a doprovodné motorky to nedobrzdily a vjely do nás. Proto je o pozice taková mela a je důležité najet sem co nejvíc vpředu.
Osamělý muž, Arenberg a tisíce kostek. Zdeněk Štybar dokončuje páteční trénink na nejslavnějším úseku "pavé" cyklistického světa v Arenbergu. "Už zase mohu normálně jíst," libuje si po žaludečních potížích z minulého týdne. https://t.co/VqYgnVykgT
Mezi prvními dvaceti?
Raději mezi prvními pěti.
Kolikrát se vám to povedlo?
Možná dvakrát za kariéru. Jindy mě na poslední chvíli přeskákali. Někdy je to tady vážně loterie.
U zajíců a podlah. Už vážně nemám střevní chřipku, směje se Štybar |
I proto má Paříž-Roubaix mimořádné postavení mezi jednorázovými závody? V čem pro vás spočívá jeho kouzlo?
Jednoduše v tom, že jde o královnu klasik. Má zvláštní atmosféru. I když osobně si myslím, že Flandry ji mají ještě lepší, protože těmi žije celá Belgie a fanoušci jsou neskuteční. V týdnu před závodem tam všude, v televizi i v novinách, vidíte jen: Flandry, Flandry, Flandry.
Vzpomeňte, jak jste si připadal, když jste kostky do Roubaix okusil poprvé v životě?
To bylo na jaře 2013 před mým prvním startem. Dali mi speciální kolo pro Roubaix, na kterém jsem nikdy předtím neseděl, a řekli: Jdeme si to projet! Znal jsem ty úseky pavé předtím jen z videí. Vjeli jsme na ně, všichni kluci mi hned ujížděli, byl jsem poslední a odpadal. Pomyslel jsem si: Hmm, tohle nebude klasika pro mě. Ale při závodě mi to potom sedlo a každý rok jsem jel na Roubaix vpředu.
V Quick-Stepu jste tehdy měli Toma Boonena, čtyřnásobného vítěze Roubaix. Co vám radil?
Tom toho ani moc neporadil. Ovšem pro mě bylo důležité pozorovat ho, co kde dělá. Nikdo z týmu mi kdovíjak neradil.
Štybar samouk?
Jo, stejně je každý závodník jiný a vytváří si vlastní strategii.
Navzdory počátečnímu zděšení jste hned při své premiéře bojoval na Roubaix 2013 o stupně vítězů. Napadlo vás tehdy, čím to je, že jste na kostkách lepší než ostatní?
To jsem dodnes nepochopil. Nechápu, proč zajíždím Roubaix líp než kopcovitější Flandry. Když jsem přestupoval z cyklokrosu na silnici, bral jsem Roubaix jako něco, co prostě k jarním klasikám patří, ale v žádném případě jsem nečekal, že bude mou nejúspěšnější klasikou.
Peter Sagan tvrdí, že on snil v mládí mnohem víc o vítězství na Roubaix než o triumfu na Flandrech nebo na mistrovství světa.
Já si naopak řekl: Roubaix, kostky, rovina, to vážně nebude nic pro mě. Měl jsem tehdy 72 kilo, o kilo míň než dnes. Přitom ti nejlepší na Roubaix, jako byl Tom Boonen, mají zhruba k 80 kilům. Říkal jsem si, že budu na Roubaix příliš lehký.
Favorité Paříž-RoubaixKurzy na vítěze Sagan (SR/Bora) 6:1 |
Prosadit se tu vám tedy pomohl cyklokrosový cit pro terén?
Možná. Umím si najít po kostkách přece jen lepší cestu, a ušetřím tak při závodě víc sil než ostatní.
Šampion ročníku 1947 Georges Claes kdysi vyprávěl, že závod objel na 300 gramů kostkového cukru a sedm banánů. Dovedete si to představit?
Když máte 60 gramů cukru na každou z více než šesti hodin Paříž-Roubaix, objet se to dá. A jeden banán má zhruba 30 gramů cukru.
Na co jezdíte Roubaix vy?
Mám rituál, že první dvě hodiny šlapu na rýži, potom na traťovky a poslední zhruba dvě hodiny už jen na energetické gely. Klíčové jsou poslední dva dny před takhle dlouhými, 250kilometrovými klasikami. Během těch dvou dnů musíte do sebe naládovat hodně cukrů, těstovin, rýží, aby tělo bylo předzásobené.
RETRO: Peklo v čase pekla. Když vítězi nevěřili, že vyhrál Paříž-Roubaix |
Jak to provádíte?
Při tréninku piju ionťák místo vody. A hlavně k obědu i k večeři si dávám dva talíře těstovin místo jednoho. Jenže právě to jsem kvůli svým žaludečním problémům před Flandrami udělat nemohl.
Pořád vás to hodně štve? Měl jste životní formu, pak přišla nemoc a vy jste byl ve Flandrech s výkonností úplně jinde.
Je to kruté, jenže to ke sportu patří. Po vítězství na E3 Harelbeke jsem si říkal: Teď ještě musím formu udržet dva týdny. Ale pak jsem najednou kvůli žaludku nemohl tři dny trénovat tak, jak bych chtěl.
Nyní už opět zvládáte všechno podle plánu, včetně jídla?
Jo, zase jo, tělo drží. V pátek ráno jsem se tedy začal nacpávat.
Ladíte také techniku. Výhradně na Paříž-Roubaix dostáváte speciální kola, která výrobci každoročně ještě vylepšují. V čem je letošní model lepší?
Ta kola jsou ještě víc aerodynamická než loni, což je hodně důležité, protože Roubaix se jede po rovině. Jsou také o něco lehčí, váží 7,3 kila, zatímco loni to bylo 7,5.
Navíc speciály pro Roubaix tlumí i otřesy z kostek.
Mají ve vidlici odpružený krk a ten tlumič krásně péruje. Když potom z kostek sjedeme, tlumič zamkneme a kolo na asfaltu zase nepruží. Taky sedlovka se trošku víc hýbe, čímž na kostkách částečně odpružujeme i záda. A galusky máme širší, 28 nebo 30 milimetrů. Širší se do těch našich rámů nevejdou.
Quick-Step pojede závod opět na tři, nebo čtyři lídry?
Měli by být čtyři. Kromě mě, Yvese Lampaerta a Phila Gilberta si zaslouží větší volnost také Kasper Asgreen, který překvapil druhým místem ve Flandrech. Doufáme, že v koncovce budeme mít nad ostatními týmy opět jednou početní převahu.
Pokud vás v popředí zůstane z týmu víc, jak se mezi sebou domlouváte, komu připadne v závěru titulní role? Řeknete si například 20 kilometrů před cílem: Já se na to dnes vážně cítím?
Na velkých klasikách jde často o přirozenou selekci. Mezi sebou si toho stačíme říct hrozně málo. Třeba: Pojedeme na hromadný spurt. Nebo: Zkus ještě někde odjet. Většinou muž pro samotný závěr vyplyne z aktuální situace. Také podle toho, co provádějí ostatní týmy.
„Prsty na rukách po všem tom natřásání na kostkách pořádně bolí. Ohnout je a uchopit menší věci jako lžičku je složité.“ |
Souhlasíte, že letos je kandidátů na prvenství nezvykle hodně?
Nejmíň deset lidí může vyhrát. Totéž platilo už pro Flandry. Pole je vyrovnanější, než bývalo za časů Cancellary a Boonena.
Před závodem Kolem Flander, než vás přepadly žaludeční trable, jste říkal, že si roli velkého favorita užíváte. Pořád si ji užíváte?
Teď mi přijde, že jsem po jednom horším závodě zase poněkud upadl do zapomnění a že je to pryč.
Aspoň si vás nebudou tolik hlídat.
Jen doufám, že mě můj tým nenechá tahat tempo pro ostatní hned od startu (směje se).
Arenberský lesík. Nic o čem by profesionální cyklisté měli příjemné sny. Takhle to tu v pátek, dva dny před Paříž - Roubaix, vypadalo. Ještě se staví zátarasy podél úzkého pruhu trati, aby nebylo z kostek úniku... https://t.co/p61nzxW8Qv
Nervozita se už stupňuje?
Mám pocit, že tělo začíná být trochu i v křeči. Hlava totiž pracuje a vysílá do něj signály: Zase to bude bolet, tak jako na Roubaix pokaždé.
Až ta bolest v neděli večer skončí, co budete považovat za úspěch?
Hlavně si přeju, abych zůstal zdravý a mohl před závodem normálně jíst. Věřím, že forma, jakou jsem letos měl při dvou vítězných klasikách, nemohla zmizet. Třeba nebude taková jako na E3 Harelbeke, ale když bude jen o procento horší, stále mám reálnou šanci dojet vpředu.
John Degenkolb, vítěz z roku 2015, vyprávěl, jak má v týdnu po Roubaix vždy tak moc zničené klouby prstů, že mu dělá problém uchopit věci. Býváte na tom podobně?
Ano. Prsty na rukách vás po všem tom natřásání na kostkách pořádně bolí. Ohnout je a uchopit menší věci jako lžičku je hodně složité.
