Radomír Šimůnek na snímku z roku 1983.

Radomír Šimůnek na snímku z roku 1983. | foto: ČTK

Větší talent jsme tu nikdy neměli, říká kouč Klouček o zesnulém Šimůnkovi

  • 64
"Radek byl největším cyklistickým talentem, jaký jsme v Česku měli," vypráví nyní. "Všichni ostatní včetně Zdeňka Štybara to mají vydřené, ale Radek byl talent od přírody. Skvělý technik, s výborným závodním myšlením. To měl v rodových genech, po strýci Miloši Fišerovi."

Jako první z českých cyklistů prorazil mezi profesionály. Ukázal ostatním cestu?
Měl i štěstí, že došlo v roce 1989 k převratu. Miloš Fišerů se dostal k profíkům hrozně pozdě, mě tam komunisté nepustili vůbec. Radek zažil novou dobu a už záleželo jen na něm, kam půjde. Ale byl to náš první profík, který něco dokázal.

Jaký byl povahově, mimo kolo?
Výborný kamarád. Měl rád partu, uměl se bavit. A jeho velkým koníčkem byla auta. Já osobně jsem s ním neměl žádný problém. Jen později, když jsem byl trenérem a on ještě závodníkem, jsme měli občas potyčky organizačního charakteru. Ale vždycky jsme si to rychle vysvětlili.

Autohavárie a následné vězení jej změnily?
Radek se z toho dostal obdivuhodně brzy. Nic jiného mu ani nezbývalo, než zkusit zapomenout. Trápit se tím napořád nejde. Byl to největší průšvih v jeho životě, ale musel se s ním nějak srovnat.

Světové medaile už pak nevozil. Co mu k nim chybělo?
Byl už přece jen starší. Měl talent, ale mohl cyklistice dávat ještě víc. V závěru jeho kariéry bylo znát, že by potřeboval víc tréninku. Ale ještě na mistrovství světa 1998 v Middelfartu měl vyloženě smůlu: najížděl do poslední zatáčky druhý, kdyby tam kvůli technickému problému nespadl, měli jsme stříbro. Jenže on spadl a skončil pátý.

Závodil do 39 let. Proč? Nenašel nic jiného, co by ho chytlo víc?
Bylo to jeho živobytí. Pořád viděl kolo jako docela dobrý džob. A navíc měl cyklistiku moc rád.

Později se hovořilo o jeho potížích s alkoholem. Neustál je?
Určitě problémy v tomto směru měl. Ale víc bych se k tomu nechtěl vyjadřovat.

Můj poslední rozhovor s RadomíreM Š.

Mohlo to být tak v roce 1980, když Miloš Fišera přivedl do našeho malého kolínského bytu svého synovce. Radomír Šimůnek si se mnou sedl ke stolu v kuchyni a naučil mě skládat Rubikovu kostku.

Možná si na to vzpomněl letos v lednu, když mu na mobilu zablikalo moje jméno. Telefon zvedl hned napoprvé, přestože jsem byl lidmi z cyklokrosové branže upozorněn, že na tom není zdravotně dobře a nekomunikuje.

Byl to rozhovor hlavně o vzpomínkách a na dálku bylo znát, jak právě vzpomínání na velké úspěchy zlepšuje Radomíru Šimůnkovi náladu.

Smál se, když jsem mu tlumočil historku od strýce Fišery, s nímž jsem mluvil chvilku předtím. Ale také vyprávěl pomalu a mezi větami si dával pauzy. Vážně nebyl fit. Ale že by měl za pár měsíců zemřít? Ne, to by mě vážně nenapadlo.

Radku, díky té "rubikovce" jsem byl ve třídě velkej frajer.

Petr Procházka