Voda z nebe padala skoro osmačtyřicet hodin, ona se s tratí dlouhou přes dvanáct set kilometrů prala 67 hodin. Přesně jak si předsevzala.
"Myslím, že výkon byl špičkový, zvládla jsem to nejrychleji za dobu, co do Slovinska jezdím," povídala. "Byla forma, skvělý tým. Neskromně, životní závod!"
Jen ta slota, kterou se musela k cíli prodírat: celou dobu se teplota pohybovala kolem deseti stupňů, nejvyšší vrchol Vršič den po průjezdu pelotonu uzavřel sníh, z 65 lidí na startu jich 27 dešťové peklo "nepřežilo".
Podpůrný tým Ebertové sušil dresy na šňůrách natažených v doprovodné dodávce, tretry na větráku.
"Umíte si představit, jak to v tom autě vypadalo?" smála se závodnice z Prahy. "Je úžasné, když dostanete suché boty, i když jsou za deset minut durch. Ale zážitky jsou v takovém počasí daleko hlubší, ty blesky si zapamatujete!"
Druhou noc zavřela oči na 45 minut, tu třetí si přispala ještě víc - celou hodinu. To už bylo jasné, že jede na prvním a že už jenom potřebuje dojet do cíle. Triumf byl (skoro) doma.
"Z mikrofonu se občas ozvalo, ať nespím," povídala vytrvalkyně. "Odpověděla jsem, že spím, a jela jsem dál. Jeden kopec jsem jela ve spánku, čtyři serpentiny si vůbec nepamatuju."
Psychicky byla nalomená jen jednou, během druhé noci. Zastavila a řekla: "Dál nejedu! "Ale to byla jediná krize, jinak mám svědomí čisté," dušovala se.
Zato teď zastaví svoji cyklistickou kariéru nadobro! DOS Extreme byl poslední závod po patnácti letech bojů v sedle.
I když... Nemám to přece jen zkusit ještě dál?, hlodalo v ní. Do cíle totiž dojela v pohodě, pořád měla sílu.
"A to se nestává, většinou dojíždíte a sotva šudláte nohama," vysvětlovala. "Jenže trénink mě prostě nebaví, a po tomhle už motivace nebude vůbec žádná. Tak skvělý závod nemůže překonat nic, posledních padesát kilometrů se mnou dojížděly mraky lidí, všichni fandili. A navíc - já už jsem teď milionářka. Na zážitky!"
