Rozpustilé kůzle, odvážně se vrhající střemhlav z kopců a nespoutaně stoupající zpátky k vrcholům. Nezastaví ji ani krvavé šrámy, ani únava v nohou, ani soupeřky.
Na Kaprunu vedla skoro polovinu závodu peloton. Přitom už v prvním kopečku při sjezdu spadla a z kolene ji crčela krev. Ještě dnes ji zdobí zelené skvrny tinktury.
Nakonec skončila třetí, stejně jako předtím v evropské konkurenci. „Lepší jsem být nemohla,“ přizná objektivně. „Prudké srázy jsem radši sbíhala a z toho mě bolela stehna. Ale nechtěla jsem dopadnout jako Petra Havlíková, která se tady na dobré pozici rozsekala.“
Mezi juniorkami však závodí teprve první rok, další sezonu může jít ještě nahoru. V zimě pilně lyžuje, v létě prohání kolo, k tomu studuje. „No večer když přijdu z tréninku, tak se mi nad knížkou zavírají oči,“ připustí stydlivě.
Její trenér ve škole i reprezentaci Miloslav Hollósi jen smířlivě přivře oči. Ví, jaký talent se mu dostal do rukou. „Bude lepší než sestra,“ přitakávají další odborníci.
Petra Bublová získala ještě třeba titul juniorské šampionky na silnici a chystá se mistrovství světa do belgického Zolderu, prosadila se i na etapovém závodě v Litvě.
„Stejně jezdím radši na lyžích než na kole,“ popíchne ho jeho svěřenkyně. Přitom z lyží na kolo přetáhla sestru...
Spolu vyrážejí k tréninku do Jizerských hor jen, jak se říká „na kecačku“. Petra jezdí víc v balíku se spolužáky, loni i se zlomeným prstem natočila sedm tisíc kilometrů.
„Zatím ségře nestačím, ujela by mi. Ani na lyžích jsem ji neporazila,“ říká, ale v očích ji zaplane jiskra nespokojenosti. „Snad jen na obrubnících jsem lepší,“ zazubí se a připomene nedávný karambol Ilony ve štafetové bitvě v Kaprunu.
Žádná řevnivost však mezi nimi nejiskří. Naopak ještě spolu s Petřiným přítelem Tomášem Vokrouhlíkem, čerstvým mistrem ČR v cross-country vytvářejí silný minitým. „Radí mi s tréninkem, jídlem a tak.“
Horská kola znamenají příjemné zážitky možná pro výletníky, závodníkům přivážejí tvrdou dřinu. „Já ale vlastně ani jiný život neznám. Odmala lítám po závodech, baví mě to tak.“
„Jednou bych se ráda někam dostala,“ zamyslí se. „Ale to ještě strašně daleko,“ usměje se zas a rozpustile mávne rukou.
