Proč české kolové pořád vládnou veteráni?
Je to i tím, že jsme mladé mezi sebe moc nepouštěli a každý jsme hráli na sebe. Proto se za námi objevuje minimálně desetiletá díra. Ambiciózní kluci, kteří by mohli jít dopředu, mají kolem dvaceti let a hrají druhou nejvyšší soutěž. Ještě jim bude nějaký rok trvat, než se prokoušou na nejvyšší úroveň.
V Česku jste nyní párem číslo jedna, jak jste na tom ve srovnání se zahraniční konkurencí?
Tam je to samozřejmě těžší. Ti kluci jsou skoro o polovičku mladší, takže nám trošku utíkají. Ale každý turnaj je jiný a zatím to vypadá, že se s nimi ještě pořád můžeme srovnávat. Když člověk prohraje o branku, tak to samozřejmě zamrzí, ale ukazuje to, že jim pořád stačíme.
Čím vynahrazujete fyzický handicap proti mladším sokům?
Možná trošku zkušeností, ale spíš je třeba se soustředit na hru a rozdělit si přesně funkce mezi útočníkem a brankářem. Když chce bránící hráč pohlídat oba soupeře, tak nemá šanci. Je třeba si to rozdělit a držet se toho, co si řekneme.
Jaké ambice budete mít na prosincovém mistrovství světa? Můžete se poprat o medaili?
Možnost bojovat o medaile je každý rok. Na zlatou to asi není, ale může nastat překvapení. Němce i Rakušany se nám podařilo ve Světovém poháru porazit, čemuž se asi sami divili. Je to otevřené, člověk může být první i šestý. Každý se dá porazit, ale když to zvládneme jednou, neznamená to, že se to za půl roku podaří znovu.
