VYTOUŽENÁ DLAŽEBNÍ KOSTKA. Dylan van Baarle se slavnou trofejí pro vítěze...

VYTOUŽENÁ DLAŽEBNÍ KOSTKA. Dylan van Baarle se slavnou trofejí pro vítěze závodu Paříž-Roubaix | foto: Reuters

Loni poslední, letos první. Jak se změnily příběhy van Baarleho i Ineosu

  • 0
Přestali dominovat na Tour, kde v letech 2012 až 2020 ovládli sedm z osmi ročníků. Zato stáj Ineos (Sky) poprvé v historii triumfovala na nejslavnějším z klasikářských monumentů, při nedělním martýriu po kostkách závodu Paříž - Roubaix. Devětadvacetiletý Nizozemec Dylan van Baarle to zařídil.

Bradley Wiggins, někdejší hvězda týmu Sky, tentokrát doprovázel závod coby komentátor na motocyklu, a v cíli nadšeně říkal: „Ineos to zahrál  perfektně. Už 35 kilometrů po startu využili příležitosti a na bočním větru rozdělili peloton. Něco takového jsme na Paříž-Roubaix ještě neviděli. Snoubí se to s přístupem Dava Brailsforda, který chce dělat věci jinak a porušovat tradice tohoto sportu, což se jim rozhodně povedlo.“

Táto, vyjmenuj mi vítěze. Wiggins o debatách se synem či trendech v cyklistice

Ačkoliv... Jak později tvrdili sami cyklisté Ineosu, rozdělit tak brzy peloton vůbec neměli v plánu.

„Jen jsme se chtěli hned od startu držet co nejvíc v popředí,“ tvrdil Dylan van Baarle. „Ale když už se peloton roztrhal, snažili jsme se ze vzniklé situace něco vytěžit. Vynaložili jsme v první skupině každopádně méně energie než týmy, které musely dojíždět ztrátu.“

Co naopak už před startem plánovali, bylo ztížit závod ostatním před druhým bufetem (68 km do cíle). A tady se ujal své role Michal Kwiatkowski, šampion Amstel Gold Race.

„Kwiato mi řekl, že pojede dnes na mě,“ líčil van Baarle. „Dodal mi tím spoustu sebevědomí.“

Ani pro Ineos nešlo o jednoduché Roubaix. Filippo Ganna řešil opakovaně mechanické potíže, zatímco po pádech se zvedali ze země Sheffield, Turner i Kwiatkowski.

Van Baarle však měl nejen obrovskou sílu v nohách, ale zároveň i na kostkách tolik potřebné štěstí. Kolize a defekty se mu vyhnuly.

„Musíte se soustředit na svůj vlastní závod a být ve správný čas na správné pozici. To se mi povedlo,“ řekl.

Loni na worldtourové klasice Dwars door Vlaanderen ujel už 58 kilometrů před cílem a osamoceně dorazil až do cíle. Takový výkon mohl být pro ostatní varováním.

V neděli přišel rozhodující útok 19 kilometrů před cílem, když zaútočil na čtyřhvězdičkovém sektoru Camphin-en-Pévele a odpoutal se od Yvese Lampaerta a Matěje Mohoriče.

“Cítil jsem, že z nás tří jsem nejsilnější,“ líčil.

A skutečně byl.

Wout van Aert z Jumba, který posléze ze své stíhací jízdy vytěžil aspoň druhé místo, poukazoval: „Van Baarle je v závodech tohoto typu jedním z nejnebezpečnějších borců. Jeho tah na vítězství je enormní.“

Nizozemcův náskok neustále vzrůstal. „Bylo to šílené. Blížil jsem se k velodromu a nechtělo se mi věřit, že jsem sám. Až když se vedle mě objevilo auto s našimi sportovními řediteli, začal jsem tomu věřit,“ popisoval. V tu chvíli věděl, že má více než minutu k dobru.

Šlo o nejrychlejší Peklo severu všech dob, s průměrnou rychlostí 45,8 km/h. A on na něm byl nejsilnější. Vyhrál s náskokem 1:47 minuty, sedmým největším za posledních třicet let.

SUVERÉN Z PEKLA. Dylan van Baarle přijel na slavný velodrom v Roubaix osamocen, mohl si tak své vítězství naplno vychutnat.

Jaký to rozdíl oproti poslednímu ročníku. 

V roce 2021 se kvůli covidu odložené Roubaix konalo až na začátku října. Van Baarle tehdy po sérii komplikací dorazil na velodrom se ztrátou 29:44 minuty na šampiona Sonnyho Colbrelliho. Dorazil v době, kdy už diváci odcházeli - a mimo časový limit.

„Vím, jaké je to dojet tento závod poslední,“ smál se letos. „Ale neuměl jsem si představit, jaké je projíždět tu cílem první - a sám. Měl jsem husí kůži. Kdo by nechtěl vyhrát monument. A já ho mám. Nemám slov.“

Hned za cílovou čárou na něj čekal muž, jenž kdysi stvořil pevnost jménem Team Sky.

Dave Brailsford.

Van Baarle se s ním dlouze objímal.

Už v roce 2016 právě Brailsford prohlásil: „Chceme všem dokázat, že nejsme jen tým, který dokáže vyhrávat třítýdenní závody. Chceme vítězit i na Monumentech. Chceme se zapsat mezi šampiony také v Roubaix.“

Jenže od plánu k realizaci může vést dlouhá cesta. Nejprve si museli na legendárním pavé prožít také spoustu frustrace, neúspěchů, zklamání a smůly.

Od vzniku stáje pod názvem Sky v roce 2010 se jezdci Ineosu pouze dvakrát probojovali na stupně vítězů Roubaix. Hned v roce 2010 tu byl Juan Antonio Flecha třetí. A v roce 2016 Ian Stannard rovněž. 

Na sklonku kariéry se o úspěch na Roubaix pokoušel také Bradley Wiggins, ale jeho maximem zůstalo 9. místo z ročníku 2014.

Loni skončil Gianni Moscon čtvrtý.

A teď se dočkali. Na třináctý pokus.

PODIUM. Stupně vítězů závodu Paříž-Roubaix. Zleva: Wout van Aert (Jumbo-Visma), Dylan van Baarle (Ineos) a Stefan Küng (FDJ)

Brailsfordův sen naplnil chlapík, který přišel do Ineosu v roce 2018 ze stáje Cannondale (současný tým EF Education) a za zlomový závod své kariéry považuje loňské mistrovství světa ve Flandrech, kde vybojoval za Julianem Alaphilippem stříbrnou medaili.

„Vždycky jsem si věřil,“ vykládal. „Ale po medaili z mistrovství světa mi to docvaklo: opravdu mohu vyhrávat i ty největší jednorázovky. Na takové sebedůvěře můžete stavět celou zimní přípravu, dodává vám energii. Druhé místo na Flandrech bylo potom potvrzením, že kráčím po správné cestě. A teď jsem tady jako vítěz.“

Ineos vyhrál poslední tři jednodenní závody, kterých se zúčastnil, od worldtourového ardenského Amstel Gold Race s Kwiatkowskim přes druholigový Brabantský šíp se Sheffieldem až po legendární Paříž - Roubaix.

„Tým skloubil na klasikách ambice a schopnosti jezdců, kteří mohou přecházet mezi belgickými a francouzskými dlažebními kostkami, se závodníky, kteří podporují lídry Grand Tour v třítýdenních závodech a byli významnými domestiky i pro jezdce jako Egan Bernal a Geraint Thomas,“ vyzdvihl Wiggins velký přínos Luka Rowea, Filippa Ganny nebo Michala Kwiatkowského.

Zároveň dokázal Ineos skvěle začlenit nováčky Bena Turnera a Magnuse Sheffielda.

I proto je zatím tým nejúspěšnější formací v kostkových a ardenských klasikách této sezony. Patří mu pozice, kterou tolikrát opanovala belgická stáj Quick-Step a na níž si letos brousily zuby také Jumbo Visma s van Aertem nebo van der Poelův Alpecin.

Van Baarle vyprávěl, že vlastně kostky nemá vůbec v oblibě. „Jezdím po nich opravdu nerad. Ale jezdím po nich rychleji než ostatní. Jinak řečeno: není pro mě zábavné na pavé závodit, ale je zábavné přivádět na nich ostatní do úzkých.“

S dlažební kostkou pro šampiona královny klasik plánoval: „Musím si domů pořídit dostatečně silný stůl, aby ji udržel.“

Třeba nezůstane jen u jedné.

Teď jen aby ho Brailsford udržel. Objevily se zvěsti, že by po sezoně mohl zamířit do Jumba. Ale kdo ví, možná právě triumf z Roubaix pozmění jeho plány. V Jumbu by se na kostkových klasikách přece jen obtížněji prosazoval proti ambicím Wouta van Aerta.