Zdeněk Štybar při závodu Paříž-Roubaix.

Zdeněk Štybar při závodu Paříž-Roubaix. | foto: Profimedia.cz

Defekt, pád, defekt. A zrovna na začátku úseku po kostkách, litoval Štybar

  • 27
Neprobil se potřetí v kariéře na stupně vítězů Paříž-Roubaix, ani posedmé do Top 10 této legendární klasiky. Cílem projel Zdeněk Štybar na 45. místě. Ani jeho tým Quick-Step neměl důvod k oslavám. Stáj i on sám si vybrali další kus smůly v tomto podivném jaru.

„Zklamání je veliké,“ nezastíral český cyklista. „Prvních 120 kilometrů  vypadalo z mého pohledu dost nadějně. Jenže pak se to během dalších 20 kilometrů úplně změnilo. Bohužel.“

Co se stalo?
Když jsme najeli na kostky, pořád to ještě bylo dobré, i když v balíku už došlo k nějakým pádům. Pak jsem píchnul, ale mezi auty se mi povedlo vrátit zpět. Potom jsem se k pádu přimotal i já a rázem jsem jel ve druhé skupině. A když 55 kilometrů před cílem nastupoval Wout van Aert a pole se znovu dělilo, píchnul jsem podruhé. Navíc k tomu došlo na začátku kostkového úseku, kde za námi nebyla týmová auta.

Takže než jste dostal nové kolo...
... musel jsem dojet až na konec sektoru, kde už jsem měl mezitím přes tři minuty zásek.

Později vás kamery zachytily ve skupině vašeho týmového kolegy Kaspera Asgreena.
A tam už jsme byli bez šance ztrátu sjet. Šlapali tam s námi kluci, kteří odpadli výkonnostně, nebo ti, kteří zůstali vzadu kvůli pádům a materiálovým problémům.

Van Baarle dal na kostkách vale favoritům, na Paříž-Roubaix slaví Ineos

Paříž-Roubaix bylo tentokrát velmi zajímavé už před kostkovými pasážemi, když se peloton po aktivitě týmu Ineos roztrhal na dvě části. Překvapila vás akce Ineosu?
Vůbec ne. Už v sobotu jsem na schůzi říkal klukům, že právě v těch místech by se mohl balík rozdělit, ať jsme opatrní. Foukal tam bočák a navíc trasa vedla po takové houpavé rovině pořád nahoru dolů. Ale to dělení jsme zvládli perfektně, v první skupině jsme jeli v šesti, tedy všichni s výjimkou Kaspera Asgreena, který zůstal s van Aertem i van der Poelem ve druhé skupině. V jednu chvíli jsme měli k dobru dokonce 1:20 minuty, ale potom se to přece jen zase posjíždělo. 

Z pohledu Ineosu šlo o takticky vynikající závod. Dylan Van Baarle sice nebyl před startem zmiňován mezi největšími kandidáty titulu, ale z pohledu jeho druhých míst na loňském mistrovství světa i na letošních Flandrech rozhodně patřil do širšího okruhu favoritů, že?
Určitě. Van Baarle je skvělým cyklistou a speciálně na takových dlouhých těžkých závodech si umí vybrat dobrý moment, kde může odjet. Na Flandrech se mu to také povedlo a poprvé při monumentu tehdy stál na stupních vítězů. A tentokrát se mu to povedlo bravurně.

Váš Quick-Step si naopak vypil letošní klasikářský kalich hořkosti do dna. Yves Lampaert bojující o druhé místo měl nedaleko před cílem kolizi s divákem, upadl a propadl se zpět. Co vám potom říkal?
Že to byla obrovská škoda. Skončil by určitě v pěti a měl velkou šanci, že by stál na pódiu mezi třemi nejlepšími. Místo toho prožil kvůli nepozornému divákovi takhle ošklivý pád. Ještě můžeme být rádi, že po něm zůstal pohromadě. Mohlo to dopadnout mnohem hůř.

Připomněl tím i váš karambol na Roubaix 2013, kdy jste bojoval o vítězství, ale po kolizi s fotografujícím divákem jste se ocitl na zemi. Takové kolize se asi nedají z cyklistiky vymýtit.
Ne. To byste museli závody jezdit na zavřených okruzích a Paříž-Roubaix na okruhu neuděláte. Také Florian Sénechal šel ke konci závodu k zemi po kontaktu s divákem, takže jsme díky nepozornosti fanoušků ztratili dva kluky, co mohli bojovat o dobrý výsledek. Jistě, pořád se mluví o bezpečnosti, ale neuhlídáte milion diváků, ani nepostavíte všude podél trati 2 x 260 kilometrů zábran. I v té naší skupině, kde jsme jeli s Kasperem Asgreenem, nám diváci přebíhali přes trať před koly a my dobrzďovali na poslední chvíli. Ani to by se dít nemělo.

Van Baarle a jeho triumf v Roubaix

SUVERÉN Z PEKLA. Dylan van Baarle přijel na slavný velodrom v Roubaix osamocen, mohl si tak své vítězství naplno vychutnat.

Stejně tak však nebudou cyklisté v zápalu boje přemýšlet ve stylu: Měl bych raději jet o 50 centimetrů dál od diváků.
Nebudou. V takovém finále závodu se snažíte vyhnout každé kostce, co můžete. A ať už má ten nekostkový pruh u kraje šířku pár centimetrů nebo pět metrů, snažíte se na něj vjet, protože každý už jede na absolutním limitu. Vždycky tyhle pasáže budeme vyhledávat. Na úseku, kde se to Yvesovi Lampaertovi stalo, jsou sice plastové zábrany, abychom po tom krajním chodníčku nejezdili. Ale před zatáčkou si tam Yves najížděl ke kraji, jeden divák tleskal víc nakloněný do silnice, neviděl ho - a najednou byl Lampi na zemi.

Kostkové klasiky jsou za vámi, jak byste je zhodnotil? Výsledkově rozhodně nedopadly podle očekávání. Máte aspoň dobrý pocit ze zlepšující se formy?
No... Jsem z klasik dost zklamaný, protože jsem měl předtím výbornou zimu a připadal jsem si dobře připravený, jenže na Paříž - Nice jsme skoro všichni z týmu onemocněli a začalo to být s námi horší. Až teď na Roubaix jsme zase byli zpátky ve formě. Takže celkově je pro mě i pro celý náš tým jaro obrovským zklamáním, protože na klasiky se připravujeme od listopadu, jsou pro nás vrcholem sezony - a pak nezajedeme ani jednu.

Budete si tedy chtít spravit chuť na Giru?
Ještě nevím, jestli ho pojedu. Zároveň je ještě ve hře, že bych jel za týden i Lutych, ale momentálně nic není jistého. Tým byl během jara tak rozsypaný, že šéfové stáje nejdřív musí dát vše logisticky dohromady. Proto nevím, jestli pojedu Lutych, jestli pojedu Giro, jak moc mám trénovat, nebo jestli mám radši odpočívat, pokud bych nejel ani jeden z těch dvou závodů. Není to lehká situace, ale celý tým se pohybuje po poněkud složité spirále.

Kdy by se mělo rozhodnout?
Ve čtvrtek, kdy má tým větší schůzi a budou řešit výběry na další závody.

A vy jste jim řekl, že byste Giro rád jel?
Jasně. Mám ho v programu od října a pořád jsem s ním počítal. Jenže jak teď spousta našich kluků kvůli nemoci nezávodila, možná některé z nich pošlou oproti původnímu plánu na Giro, aby aspoň něco odjeli. Doopravdy vůbec netuším, jak to tým vymyslí a dá dohromady, Budu čekat. Pepa Černý (který také měl jet Giro) je na dost tom možná podobně jako já.