Chrisi, na co se po skončení Tour nejvíc těšíte?
„Asi bych to měl doma zlé, kdybych neodpověděl, že se těším na manželku a naši kočku,“ reagoval a rozesmál zaplněný sál.
Až tady, na tiskové konferenci po tuhé horské etapě na Huezy, na chvíli odložil masku absolutní koncentrace, se kterou ještě před chvílí stíhal Naira Quintanu a probíjel se skrz hučící dav, mezi ryzími fanoušky, opilci i exhibicionisty pobíhajícími kolem něj v kostýmech želv Ninja či postaviček z Teletubbies.
Teprve tady, za cílem posledního těžkého testu, mohl přiznat, jak jej poslední dny trápilo nachlazení a jak podobně jako nejméně polovina pelotonu neabsolvoval závěr Tour zdravý.
„Ale není divu. I mnohem zkušenější jezdci mi říkali, že letošní Tour byla nejtěžší, jakou zažili. Všem nám vzala spoustu sil.“
V serpentinách na Huezy trpěl.
Jistou dávku utrpení se však Chris Froome dávno naučil sám vyhledávat. „Nezávodím kvůli slávě a cenám,“ tvrdí. „Cyklistika je pro mě o tvrdém tréninku, o bolesti a o snaze proniknout až na samou hranici limitů mého těla. Tato touha mě ráno dostává z postele. Miluju svobodu pohybu, jakou na kole zažívám. A vzrušuje mě usilovat o cíle, které jsem si vytyčil.“
Na bolest, která se s tím pojí, jakoby jej připravil i předchozí život.
Tour viděl poprvé v šestnácti
Coby nejmladší ze tří bratrů se před 30 lety narodil v keňském Nairobi britským rodičům, kteří tam vedli cestovní kancelář. Žili si relativně dobře na desetiakrové usedlosti, než otcův byznys zkrachoval, rodiče se rozvedli, otec zmizel v Jižní Africe a matce došly peníze, a tak si přivydělávala jako fyzioterapeutka, aby aspoň trochu zaopatřila malého, hubeného Chrise.
Ve 13 letech ho přivedla na první bikové závody (které vyhrál) a předala Davidu Kinjahovi, jenž vedl cyklistický klub pro chudé děti. „Nebyl lepší než jiní kluci. Ale měl v sobě cosi zvláštního, dravého,“ vzpomíná dnes Kinjah.
V šestnácti uviděl teenager Froome poprvé v televizi Tour. „Hned jsem si pomyslel: To je úžasný závod! Jednou bych ho chtěl vyhrát.“
Navzdory handicapu v podobě dyslexie studoval na univerzitě ekonomii, ale po dvou letech ji opustil, aby naplnil své cyklistické touhy. Keňské občanství vyměnil za britské, s nímž měl v pelotonu větší šance. Získal smlouvu ve stáji Barloworld, ale pět týdnů před premiérou na Tour se v roce 2008 musel vyrovnat se smrtí matky, která prohrála boj s rakovinou.
Později, už v dresu týmu Sky, se vypořádal s nemocí bilharzií i hrozbou vyhazovu a ustál frustraci v roli pomocníka Bradleyho Wigginse.
Potom nadešel jeho čas.
Ano, tady chci rozhodnout
První titul z Tour vybojoval předloni o 4:20 minuty před Quintanou a se slzami v očích ho věnoval matce. „Vštěpila mi morálku, se kterou je pro mě nemožné podvádět. Tento žlutý dres obstojí ve zkoušce časem,“ ujistil všechny v červenci 2013 a vyprávěl, že se chce na Tour vracet ještě nejméně pět dalších let.
Loňský návrat byl krátký a bolavý, po 5. etapě závod opouštěl se zlomenými zápěstími. Reparát zkusil složit na Vueltě, kde svedl nádhernou, nicméně nikoliv vítěznou bitvu s Albertem Contadorem.
Oženil se s přítelkyní Michelle, nyní spolu očekávají potomka. Na kole už nikdy tak dominantní jako v sezoně 2013 nebyl, oslabovaly ho nemoci a zranění. Současně však posiloval vlastní psychickou odolnost.
Letos byl v pelotonu Tour autoritativnější než dřív. Mnohé překvapil už v Le Havru, jak se pustil do výměny názorů s Nibalim, a pak především vnitřní silou, s jakou odolával útokům v některých francouzských médiích, na sociálních sítích i od diváků na trati.
Tři týdny předtím, než Tour z Utrechtu odstartovala, vydal se s Nicolasem Rochem a sportovním ředitelem Nicolasem Portalem obhlédnout její tratě v Pyrenejích.
Když si tehdy poprvé vyšlápl dlouhé cílové stoupání 10. etapy do La Pierre-Saint-Martin, údajně jim sdělil: „Ano, tady zaútočím. Nairo vykládá, že chce útočit v Alpách. Moje strategie bude tato. Tady chci rozhodnout Tour – a vytvořit si takový náskok, který už v Alpách udržím.“
Jak řekl, tak i učinil.
