A bude mít na co. Jel slavnou Tour de France, zkusil i italské Giro a na španělské Vueltě dokonce získal etapové vavříny. „To jsou ty největší zážitky, tohle je sen a cíl každého cyklisty,“ tvrdí čtyřiatřicetiletý rodák z Jeřmaně na Olomoucku, jenž však žije v Brně.
Léta dřel dennodenně. V létě v zimě, za sluníčka, v dešti i v blátě.
Tomu je teď konec. „Už si vyjedu jen v létě, když bude hezky. S kamarády, v dresu a kraťasech. V zimě se do toho musel člověk kolikrát nutit a nebylo to příjemný. Kola mám dost,“ těší se na jiný a v něčem určitě pohodlnější život.
Rozlučku s kariérou začal plánovat letos v květnu. „To nejde říct ze dne na den, člověk si to musí promyslet,“ míní Konečný. A proč se rozhodl zrovna letos? „Sport už mě nenaplňoval, jak by měl. Byl jsem zvyklý se prát s těmi nejlepšími, a plácat se někde vzadu mě nebaví,“ vykládá.
Konec urychlilo i jeho vážné zranění před třemi lety. Tehdy si při hokeji zlomil nohu a celou sezonu na kolo nesedl. „To jsem hodně ztratil. Loni přišlo menší zranění a s věkem se to podepsalo na mém rozhodnutí skončit,“ vysvětluje, proč už předává štafetu mladším.
Na hokej ale rozhodně nezanevřel. Z jeho slov by se dalo usoudit, že je tomu spíš naopak. „Vždyť už letos od září jsem na ledě víc než na kole. Sám sport nemůže za to, že se člověk zraní,“ říká. Navíc jeho šestiletý syn hraje za elévy brněnské Komety, takže obouvá brusle i na jeho tréninky.
Svou civilní budoucnost vidí někdejší mistr republiky celkem jasně. Od cyklistiky se vzdalovat nehodlá. Vždyť je to obor, kterému rozumí jako málokdo. Ale také ho nedokázal finančně zabezpečit. „Tak na to cyklistika fakt není,“ směje se.
„Chci předávat zkušenosti dál. Určitě nějaké mám, když jsem objel nejlepší závody světa. Ale zatím přesně nemůžu říct, co budu dělat, protože to ještě není stoprocentní,“ předestírá své vize, které se týkají trenérství.
Obchod s cyklistickým zbožím, jaký si zařídili po kariéře někteří jeho kolegové, otvírat rozhodně nechce. „Trh je nasycený,“ má jasno.
A na co vzpomíná ze své bohaté kariéry nejradši? Poznal české stáje, nejlepší zahraniční, na kole si mohl projet řadu evropských zemí, setkal se s mnoha lidmi. „Nejhezčí jsou ty chvíle, když člověk vyhraje.
To je to ovoce za dřinu. A taky ta parta lidí. Našel jsem si v cyklistice spoustu kamarádů,“ vypráví. Ty špatné zážitky naopak z paměti radši maže.
A co jeho věrný druh, pracovní nástroj, dopravní prostředek? Tedy kolo. Jak se změnilo za dobu jeho kariéry? „Vlastně jsou to jen takové prkotiny, snad jen přehazování je teď bezpečnější, protože můžu pořád držet řidítka oběma rukama.
Ale to hlavní je, že člověk musí pořád šlapat,“ culí se Konečný.
