Když se s nerozlučným pomocníkem Chrisem Froomem přehoupli přes Peyresourde, poslední vysoký vrchol letošní Tour, a bylo jasné, že žlutý dres Bradley Wigginsovi už nikdo nevezme, začala se půlka Británie shánět po letenkách do Paříže, aby oslavila korunovaci nového cyklistického krále.
"Fenomenální," jásal sir Chris Hoy, trojnásobný vítěz z olympijského velodromu v Pekingu. "Úžasný příběh a jeden z největších úspěchů britského sportovce v historii."
Stejně to cítily i tisíce fanoušků na slavném bulváru Champs-Élysées, kteří křepčily, když s rukama nad hlavou projížděl cílovou branou.
Mávaly, když se ukláněl z pódia pro nejlepší a smály se, když se napil vody a vyskočil na střechu nejbližšího auta.
Jejich Wiggo, bledý hubeňour z Wiganu, to dokázal.
"Musím si na ten pocit zvyknout, vstřebat ho. Nikdy si nepředstavujete, že se takové věci budou dít vám. Ale teď se dějí a je to úžasné," vykládal po třítýdenní dřině. "Díky všem za podporu. Dojeďte dobře domů a moc se neopijte!"
Encyklopedie cyklistiky s belgickým původem
Jen pár kliček v osudu ale způsobilo, že dvaatřicetiletý zrzek takto vypravoval na cestu výpravu Britů. A ne třeba Belgičanů, nebo dokonce Australanů...
Gent, kde se narodil, opustil ve dvou letech po rozchodu rodičů. Otce už neviděl a vyrůstal sám s vlámskou matkou v malém londýnském bytě.
Nepotřebuju červený koberecWiggins je prvním britským vítězem Tour de France a stal se hlavním kandidátem na cenu pro nejlepšího domácího sportovce roku. O velké slávě, která ho čeká, ale cyklista nechce slyšet. "Nezmění mě to. Nestojím o život celebrity, červený koberec a všechny ty blbosti. Půjdu domů a musím uklidit psí svinstvo. To mě neuvěřitelně uzemní," ušklíbá se. |
"Mým mužským vzorem se stal dědeček. On mě vychoval," vzpomínal na dětství a další silné chvíle, když si v dojezdu časovky do Chartres letěl pro potvrzení svého triumfu.
"Vracel jsem se v myšlenkách zpátky do doby, kdy jsem jako malý sledoval Tour v telce a obdivoval Induraina a další."
Toho Induraina, k němuž ho teď ostatní přirovnávají a od kterého během letošního závodu obdržel podepsaný rudý šátek s přáním štěstí.
"Samozřejmě jsem přemýšlel, že bych jednoho dne mohl vyhrát Tour. Ale pak jsem si řekl: jaká je asi šance, že dítě vyrůstající v centru Londýna může něco takového dokázat? Byla to neuvěřitelná cesta."
Cesta, která začala prvním bicyklem od Ježíška (malý Bradley prý okamžitě požadoval odstranit přídavná kolečka), pokračovala brzkými úspěchy na dráze, kde vybojoval šest olympijských medailí, a vyvrcholila na nejslavnějším závodu světa. Tour de France.
"Je to nejlepších statistik, jakého jsem v životě potkal," prozradil jednu z Wigginsových výjimečností britský kouč Shane Sutton. "Zatímco ostatní děti si běžely po škole zakopat s míčem, on si doma sedl a zapnul cyklistická videa. Bradley je živou cyklistickou encyklopedií."
Le Gentleman
Samotné vědomosti by ale věčně sinalému závodníkovi, který se neopálí na zamračených ostrovech ani při ostrém pyrenejském sluníčku, k dominanci nad zbytkem pelotonu nestačily. Po přechodu na silnici zhubl, aby netahal v kopcích zbytečná kila navíc, změnil životosprávu, zlepšil techniku a zatvrdil dříve vratkou psychiku.
Jinak tu stojí stejný Bradley Wiggins: vyhublý čahoun s dlouhými kotletami, díky nimž vypadá jako klon svého oblíbeného kytaristy Paula Wellera, a životním stylem, který v Londýně naposledy frčel v 70. letech. Mimo Anglii nepříliš známým modismem.
Doufám, že zemřu dřív, než zestárnuŽivotním stylem Bradleyho Wigginse je tzv. modismus, který vznikl na přelomu 50. a 60. let v Londýně. Jeho další rozvoj přišel v 70. letech, v nichž se proslavila i oblíbená Wigginsova kapela The Jam. Jejím frontmanem byl cyklistův "klon" Paul Weller. Typickými znaky této subkultury byly a jsou na míru střižené obleky, italské skútry nebo klasické kytary. Mezi modernisty taktéž oblíbená kapela The Who v písni My Generation definovala hédonismus, jímž pak mods ovlivnili většinu nadcházejících subkultur: "Doufám, že zemřu dřív, než zestárnu.“ Wiggins dokonce začal spolupracovat se značkou Fred Perry a má i svou vlastní cyklistickou kolekci volnočasového oblečení ve stylu "mods". Více o modismu čtěte zde. |
"Nejsem výjimečný, jsem stejný jako ostatní," tvrdí s typickou britskou zdrženlivostí. "Chodím na záchod stejně jako vy a nikdy bych nevěřil, že budu stát po boku takových cyklistických velikanů. Je to zvláštní pocit," řekl, když jako lídr stáje napočtvrté konečně dosáhl na svůj sen.
Po raketovém nástupu v roce 2009 a nečekaném čtvrtém místu přišel další rok pád až na 24. pozici. Loňskou Tour přes velké ambice nedokončil kvůli zlomené klíční kosti.
"Vždycky jsem si říkal, co jsem zase udělal špatně. Hodně mě to sráželo," přiznal, že na sobě začal pociťovat tlak.
"Někdy přijdou dny, kdy se snažíte, jak chcete, ale stejně se nic nedaří. Důležité ale je, co si z toho odnesete. Jestli to bude katastrofa, nebo vás to posílí. Já to bral střízlivě."
A na 99. ročník se připravil parádně. Už během sezony vyhrával, co se dalo. Paříž-Nice, Kolem Romandie i poslední prověrku Critérium du Dauphiné. Fyzicky byl připravený skvěle a mentálně, jak nakonec ukázal, také.
Nenechal se rozhodit chováním týmového kolegy Froomea, který mu sice k úspěšnému dojezdu do Paříže hodně pomohl, ale zároveň v některých etapách až přehnaně upozorňoval, že má v tu chvíli více sil. "Jednou mu zase pomohu já," opakoval klidně. "Tohle je hvězdný tým, a ne tým hvězd."
A francouzské publikum si získal svou slušností a čestností. Když ve 14. etapě počkal na rivala Cadela Evanse, jehož soužily groteskní technické potíže, vysloužil si od médií přezdívku "Le Gentleman".
Několikrát také na pódiu, mimo jiné když se poprvé ujal průběžného vedení, spojil ruce do tzv. JJSalute. Byl to pozdrav chlapci Jackovi a dalším, kteří trpí nevyléčitelnou Duchenneovou svalovou dystrofií. Smrtelnou nemocí.
Tour vyhrál pro ně, matku, manželku s dcerami a také pro sebe, aby si dokázal, že po dvou nezdařených pokusech dokáže tu největší sportovní výzvu pokořit.
"Hodně jsem si přehrával momenty z loňska, kdy Cadel slavil už v Grenoblu. Viděl jsem, jak je šťastný a hrdý na to, co dokázal. Chtěl jsem zažít jeho pocity," vyprávěl o své motivaci a nato dodal: "A teď už ty pocity znám!"
