Čtyřicetiletá van Vleutenová za cílem nedělní etapy zastavila u hrazení, kde stála její maminka Ria a dojatě ji objímala.
Uplynulých šestnáct let byla její největší fanynkou, sledovala ji přímo u trati nebo v televizních záběrech. Otci van Vleutenové Tonovi takové štěstí dopřáno nebylo. Po dlouhé nemoci zemřel v roce 2008.
Nemohl sledovat, jak se z jeho dcery stává jedna z nejúspěšnějších cyklistek všech dob.
Přitom pokud někdo u mladé Annemiek předpokládal, že bude profesionální sportovkyní, vůbec by to nebylo v cyklistice.
Van Vleutenová své mládí zasvětila fotbalu. Hrála na pozici záložnice v lokálním nizozemském týmu SV Ratti a možná by se časem propracovala i do nejvyšší ligy, kdyby nepřišlo zranění kolene, po kterém lékaři nakázali rehabilitaci na kole.
„Koupila jsem si kolo, jen abych se zase dostala do kondice, protože jsem na univerzitě trochu přibrala,“ vzpomínala před čtyřmi lety pro časopis Cyclist. „V roce 2007 jsem začala závodit a stal se ze mě tak trošku fanatik.“
Zase hned odpadnu...
Jako čtyřiadvacetiletá se tehdy blýskla patnáctým místem v časovce na nizozemském šampionátu, načež dostala pozvánku se jako hostující závodnice zúčastnit Simac Ladies Tour. Nevydržela v pelotonu ani do cíle první etapy – hned v úvodu trasy spadla a musela vzdát.
Přesto už o rok později už závodila za tým Vrienden van het Platteland, absolvovala několik zahraničních závodů – ukázala se dokonce na severočeském Tour de Feminin – a na domácím šampionátu skončila dvanáctá v silničním závodě a sedmá v časovce. Také podstoupila fyzické testy, ve kterých dosáhla stejného hodnocení jako závodnice v národní reprezentaci. „Aha, já bych mohla být vážně dobrá…“ pomyslela si tehdy.
Stále ale kombinovala závodění s kancelářskou prací. Až v roce 2010 původní zaměstnání opustila a vrhla se do cyklistiky naplno. „Můj šéf mi řekl, že mě ještě nikdy neviděl v práci tak šťastnou, jako v den, kdy jsem podala výpověď,“ přiznala v rozhovoru pro portál Velo.
Úspěchy se brzy dostavily. Jen v tom roce získala pět vítězství, mimo jiné také na českém etapovém závodě Gracia – Orlová. V následujících sezonách se stala nizozemskou mistryní v hromadném závodě i časovce. Dokázala vítězit ve sprintech i po sólo útocích. Na nějakou dobu byla zaškatulkovaná především jako časovkářka, i když sama se v této disciplíně nijak nevyžívá. „Nemám časovku ráda. Je tak těžká! Ale jsem v ní docela dobrá…“ přibližovala svůj vztah.
Annemiek van Vleutenová na trati časovky na MS v Innsbrucku
Jediné, s čím se v prvních letech kariéry potýkala, byla stoupání. U několikanásobné vítězky ženského Gira i Vuelty a premiérové šampionky ženské Tour to může znít úsměvně, ale van Vleutenová měla z kopců takový blok, že musela začít pracovat s mentálním koučem.
„Jakmile jsme se přiblížily ke stoupání, pomyslela jsem si: no jo, zase hned odpadnu, jsem moc těžká,“ líčila ve videu týmu Movistar.
Šťastné náušnice
Postupně takové myšlenky odbourávala a v roce 2016 zvládla náročnou kopcovitou trať olympijského závodu kolem Ria de Janeira jako nejlepší. Už jí zbývalo jen sjet do cíle a stát se olympijskou šampionkou.
Jenže ve sjezdu špatně přečetla zatáčku a vrazila do betonové zídky. Zůstala bezvládně ležet s těžkým otřesem mozku a zlomeninami v bederních obratlích. Už za měsíc se ale dokázala vrátit a triumfovat na etapáku Lotto Belgium.
Rok 2016 se stal zlomem v její kariéře. Děsivý pád na olympiádě přežila bez následků. A do dalších závodů se pustila s nenasytným hladem po vítězství. Pokud do té doby byla pouze kvalitní závodnicí, od té osudově špatně vybrané zatáčky byla na cestě mezi ty nejlepší ze všech.
Řečí čísel: mezi lety 2010 a 2016 vyhrála 34 závodů. A od roku 2017 do letošního srpna 70.
Dvakrát se stala světovou šampionkou v časovce, dvakrát vyhrála Kolem Flander, Strade Bianche i Lutych-Bastogne-Lutych. Má na kontě šestnáct vítězných etap na ženském Giru. V loňském premiérovém ročníku ženské Tour ovládla ve dvou dnech dvě horské etapy, čímž získala žlutý dres.
Milovala studentský život, trénuje s muži. O první vítězce ženské Tour |
Na světovém šampionátu v Yorkshiru před čtyřmi lety si po úchvatném stokilometrovém sólu dojela pro titul mistryně světa v silničním závodě. Loni ve Wollongongu úspěch zopakovala, i když ještě tři dny před závodem vůbec nebylo jasné, zda bude startovat.
Ve smíšené časovce se totiž záhy po startu zřítila k zemi. Měla zlomeninu v lokti, byla potlučená, otřesená. Do silničního závodu posléze nastoupila, chtěla ho ale jen objet a být k ruce svým reprezentačním kolegyním. Kilometr před cílem však byla stále mezi nejlepšími a navíc plná sil. Rozhodla se tedy pro překvapivý nástup, který vyšel.
UJÍŽDÍ VŠEM. Nizozemka Annemiek van Vleutenová míří pro vítězství na mistrovství světa v Austrálii.
V uších tehdy měla náušnice, které jí před smrtí daroval otec. Měla je na sobě i při onom dramatickém pádu na olympiádě v Riu. „Nenosí mi štěstí,“ postěžovala si tehdy matce. Ta jí odporovala: „Jsi tu a nic vážného se ti nestalo.“
Van Vleutenová je tak začala nosit na všechny důležité závody. Nezapomněla na ně ani v Tokiu, když se po velkém zklamání ze druhého místa v silničním závodě stala o tři dny později olympijskou šampionkou v časovce. „Mami!“ zavolala tehdy do kamery a ukázala si na uši. Rodina byla v ten okamžik zase pohromadě.
Zlomenina? Mysli pozitivně, nařídila si van Vleutenová. A stala se mistryní |
Jejím rodným městem je Vleuten, je tedy doopravdy Annemiek z Vleutenu, a svůj poslední závod odjela jen pár kilometrů od domova. Na Simac Tour, kde před šestnácti lety vše začalo.
„Byla jsem provdaná za kolo. Teď budu mít konečně trochu volnosti. Nemusím se strachovat, že ztratím formu, a můžu žít i mimo sedlo,“ těšila se. „Nejvíc si budu užívat, až bude příšerné počasí, a já nebudu muset na projížďku.“
Jak vůbec ocenit ženu, která za svou kariéru zajela tolik úžasných závodů? „Největším komplimentem pro mě je, když mi někdo řekne, že jsem je některým svým vítězstvím inspirovala,“ přiznala.
Jedno velké cyklistické manželství končí. Obě strany se ale rozcházejí jako přátelé.
