Manželku však našel v úplně jiné zemi: švédskou olympijskou vítězku v biatlonu Annu Olofssonovou.
Nyní se, přinejmenším pracovně, vrací zpět do Česka. V létě se stal novým šéfservismanem biatlonové reprezentace.
Energií a optimismem nabitý chlapík s náušnicí v uchu maže lyže pro Koukalovou, Moravce a spol.
Povězte, která z příhod vašeho barvitého života je nejdivočejší?
Těch bylo. Jezdil jsem i Světový pohár v Adventure, třeba osmidenní závod v Chile. Čtyři lidé závodí v kajaku, na kole a v běhu a navíc se musíte orientovat v mapě. Já byl navigátorem a skončili jsme druzí. Ale asi bych měl mluvit o tom, jak jsme v roce 1982 s našima utíkali z Československa, co? Bylo mi sedm a ségře devět. Nám děckám to tehdy přišlo jako nic. Prostě jdeme do jiné země. Ale jak se teď ohlížím zpátky, tak klobouk dolů před rodiči, že to se dvěma děcky a navrch i se psem zvládli.
Kudy jste utíkali?
Z Jugoslávie do Rakouska. Potom nás chytili, když jsme šli do Německa. Tam jsme rok pobyli v uprchlickém táboře, než jsme se dostali do Kanady. Chodil jsem do první třídy v Česku, do druhé v Německu, do třetí v Kanadě. Trochu chaos. Proto se občas i v řeči zakoktám.
V Kanadě jste si zvykl rychle?
V pohodě. Vždycky si najdu kamarády. Jen jsem se zase musel z němčiny přeladit na angličtinu.
Po vlastní závodní kariéře jste se před jedenácti lety stal šéfservismanem a současně asistentem kouče v kanadském biatlonovém týmu. Díky tomu jste poznal i vaši současnou manželku. Jak se to přihodilo?
My tehdy měli soustředění v Ruhpoldingu a švédský mančaft taky, pořádali jsme také společný závod. Tam jsme se s Annou poprvé viděli. Ale mnohem víc jsem ji poznal, když potom vyhrála olympiádu v Turíně 2006. Strašně jsem jí tehdy fandil. Říkal jsem si: Aspoň někdo se zapletl mezi Němky.
A hned jste ji v Turíně pozval na rande?
Jen na kafe. A ona řekla ne. Musela už odjet. Tak jsme si slíbili, že si kafe dáme jindy. Což se i stalo - a pak už to tak nějak mezi námi fungovalo dál.
Jak nyní reagovala, když jste jí oznámil: Jdu dělat pro české biatlonisty?
To bylo tak: skončil jsem po minulé sezoně u kanadského týmu a dostal tři nabídky. Přemýšlel jsem, kterou přijmout. A manželka mi řekla: Jdi za svým srdcem, to ti napoví.
Jedna z těch nabídek byla dokonce i z Norska.
Ano a další přišla od Bělorusů. Výběr jsem měl dobrý.
Mohl jste pracovat v luxusním norském servisním kamionu s nejpočetnějším servisním týmem biatlonového světa.
Mohl. Navíc bydlím ve Švédsku blízko norských hranic. Ale dělat s Čechy je pro mě jako vracet se domů. A se všemi z českého týmu se už dlouho kamarádím.
Manželka si dávno zvykla, že jste celou zimu na cestách?
Prvních šest let se mnou ještě coby závodnice jezdila. Ví, o čem to je. Tohle není problém.
Jí už věčné cestování nejspíš nechybí, že?
Právě. Je spokojená doma, kde je trenérkou. Závodila od 7 do 37 let a pobývala s tím zimním cirkusem tak dlouho, že ho vůbec nepostrádá. Občas se za mnou přijede na závody podívat. Ale máme dvě děti, tříletou holčičku Khaleesi a osmiletého kluka Liama, je toho na ni dost.
U českého týmu jste nyní po šesti letech nahradil německého šéfservismana Daniela Müllera. Jaké je být jeho nástupcem?
Neberu to tak, že jsem vstoupil do něčích stop. Jen jsme museli s Vojtou Prášilem (zkušený český servisman z někdejšího Müllerova týmu) sladit odlišnosti kanadského a českého systému - a vzít si z obou to nejlepší.
Byli jste nervózní, zda si všechno sedne? Trenéři, média i fanoušci najednou důkladně sledovali, zda po změně šéfservismana jedou lyže závodníkům dostatečně rychle.
Dával jsem si metu do Vánoc, první pohárový trimestr. Pobývali jsme s týmem v listopadu na soustředění ve Vuokatti, kde jsme zatím ještě bez stresů zkusili skloubit naše systémy. Tam to bylo občas dost těžké. Ale nakonec jsme z toho vzešli o hodně silnější. Sedlo si to.
Müller se vždy modlil za mokrý sníh, na který uměl namazat. Za jaké podmínky se modlíte vy?
Za žádné. Ale mám rád rychlé změny. Na prvních svěťácích se podmínky pořád měnily. Přitom my jsme servisní tým, co hodně maká, a navíc u toho používá hlavu. Umíme se rychle přizpůsobit, zatímco další týmy na to občas potřebují čas. Jakmile se náhle změní podmínky, půlka týmů propadne.
Mimořádným zážitkem teď pro vás muselo být zažít s Čechy domácí pohár v Novém Městě.
To jo. Loni jsem pro změnu zažil s kanadským týmem poprvé po 20 letech domácí svěťák v Kanadě. A teď jsem se od začátku sezony mohl těšit na svěťák sem. Obojí bylo super.
Kde jste vlastně víc doma? V Česku, ve Švédsku, v Kanadě?
V Kanadě už moc nebývám. Pracuji v Česku, bydlím ve Švédsku. V Kanadě zůstali rodiče, ale budu tam jezdit spíš jen na výlet. Doma se každopádně cítím tam, kde mám s sebou rodinu. Na zemi nezáleží.
Pokud pobýváte mezi závody v Česku, kde bydlíte?
U Vojty Prášila doma. Když pracujeme, nemá cenu být roztahaní. Já měl pro změnu před sezonou Vojtu i další kluky ze servisu u mě doma ve Švédsku. Servisní tým, to musí být dobří kamarádi. Tak dobří, že po práci ještě chcete jít spolu na pivo.
Po práci? To však bývá třeba až v jedenáct večer, ne?
Dost často. V práci strávíme tak 12 až 14 hodin denně.
Kolik hodin spíte? Pět?
To mi stačí.
A vstáváte i za hluboké tmy.
Tady to bylo ještě pohodlné, závodilo se většinou až později. Zato ve slovinské Pokljuce jsme vstávali kolem půl páté ráno a s čelovkami jsme vyráželi na sníh testovat, abychom nebyli ve stresu, kdyby se něco stalo.
Poznáváte nyní blíže všechny české reprezentanty. Kdo z nich vás nejvíc překvapil?
Gábina a strašně mile. Proto, že má nohy na zemi a je příjemná. Nikdo z týmu nenosí nos nahoře. Což je důležité. Jedna věc je být super sportovcem a druhá věc být k tomu i dobrým člověkem.
