„Po olympiádě vždy přichází útlum a my s tím počítáme,“ vyřkl před zimou 2014-2015 šéftrenér Ondřej Rybář a přidal výraz hráče pokeru, že by mu ho i pokerový machr Michal Šlesingr záviděl. Co by se asi dělo, kdyby se tehdy šéftrenér namísto útlumu rozhovořil o rozmachu...
Protože tato sezona v podání českých biatlonistů, ale i jejich příznivců, to byl spíše Velký třesk. Pořádně hlasitý a pořádně třpytivý.
Pravda, na samém počátku zimy, se nám Gabriela Soukalová snažila namluvit cosi o odpočinkové zimě, Michal Šlesingr teprve vyzýval na souboj „sběrnu starého železa“, do které nemínil odložit vlastní tělo, a Veronika Vítková testovala, nakolik ji utahá při tréninku vlastní strýc. Jen Ondřej Moravec zůstával pořád stejný, s tím klukem z Letohradu prostě nezacloumají ani tři olympijské placky.
A pak to přišlo. To ale byla jízda! Co pohárové kolo, to aspoň jedna bedna.
Jednadvacetkrát za zimu stáli čeští reprezentanti na pohárových stupních vítězů, šestkrát na tom nejvyšším. Od medvědů a sobů v Kontiolahti přivezli ze světového šampionátu zlato, dvě stříbra a bronz. Načež si na Sibiři sáhli nejen na šampaňské, ale i na malý glóbus.
Události březnaOrganizačním i sportovním úspěchem končí halové ME atletů v Praze, šampiony jsou čtvrtkař Pavel Maslák i mílař Jakub Holuša, Češi mají šest medailí. Tenisté prohrávají v úvodním kole Davis Cupu s Austrálií a musí do baráže. Martina Sáblíková připojuje ke dvěma světovým titulům z roku 2015 i třetí, v Calgary ovládne šampionát ve víceboji. Fotbalisté nečekaně ztrácejí v kvalifikaci Eura body po domácí remíze s Lotyšskem. Lewis Hamilton vyhrává v Austrálii zahajovací Velkou cenu formule 1. Poprvé v historii je mistrem světa v krasobruslení Španěl: Javier Fernandéz. |
Těch příběhů, které zima přinesla. Byla to pohádka, thriller, hrdinný opus, kriminálka, komedie a výjimečně občas i nějaká ta malá tragédie v instantním balení.
Byl to bouřlivý vír všech emocí. Kdo by mohl zapomenout na štafetu v Ruhpoldingu. Češky už v cíli slaví, když jim Gabriela Soukalová říká: „Holky, vidíte tu cílovou rovinku?“
„Proč?“
„No že tam ještě furt nikdo není.“
Vyhrály o minutu a čtvrt! „Povodily jsme si je,“ jásala Jitka Landová a přece se tomu nechtělo věřit. „Je to utopie,“ usoudila tudíž Eva Puskarčíková.
A co potom legendární štafetové dřepy při vánici v Anterselvě anebo vítězné mámení Veroniky Vítkové v Oberhofu a její probuzení z role Šípkové Růženky.
Či snad centimetrový spurt Michala Šlesingra v Ruhpoldingu, triumfální jízda Ondřeje Moravce do cíle mix štafety v Kontiolahti nebo Gabriela Soukalová, minutu ležící jak široká, tak dlouhá na sněhu po vytrvalostním závodě tamtéž. Obraz střídá obraz, prolínají se, vytvářejí nádhernou mozaiku.
Ovšem bylo tu ještě cosi dalšího, magického, zdánlivě nepochopitelného. Diváci, fanoušci, lidé. Biatlon dobyl Česko.
Kde jsou ty doby, kdy k tratím chodil jen pan Landa a pes, jak vzpomínala slečna Soukalová. Dnes je biatlon u nás fenoménem, na který se vyráží i do hospody.
Když jsem se při Světovém poháru rozhlédl po Vysočina Aréně, dostával jsem v tom hučícím sněhovém „koloseu“ husí kůži. Což koneckonců Anders Besseberg, král všech biatlonových funkcionářů, shrnul větou: „Tohle je lepší než bundesliga.“ Sto tisíc diváků sem za tři dny přišlo!
Byla to báječná zima. Krásně se mi o ní psalo, krásně se na ni vzpomíná. „Bláznivej příběh,“ ulevil si na jejím konci principál svazu Jiří Hamza. Tehdy také usoudil: „Už jsme se asi dotkli hranic, přes které se nedá jít.“
Ale pokud to s těmi hranicemi bude stejné jako s útlumem Ondřeje Rybáře, čeká nás ještě předaleká pouť. Což koneckonců úvod sezony 2015-2016 jen potvrdil.
Gabriela Soukalová obléká žlutý dres první dámy Světového poháru!
