Sobotní odpoledne. Gabriela Koukalová už opět mává z pohárových stupňů vítězů, je třetí ženou sprintu v Östersundu. „Je spokojená, celá svítí,“ hledí na ni kouč Zdeněk Vítek. Jeho svěřenkyně se odmění jídlem, ve VIP stanu spořádá sušenky a muffin.
Je pohoda. Už zase je pohoda.
Koho by to koncem léta napadlo. „Ani největší optimisty,“ říká ona.
V sobotu po večeři Vítek otevřeně rozhovoří o letním období zmaru. „Trénování tehdy Gábinu nebavilo a nenaplňovalo. Chvílemi makala, chvílemi byla úplně bez motivace. Bylo to občas až na zabalení.“
Když se k nechuti přidaly nemoci a horší tréninkové výsledky, negativního nastavení přibývalo.
Vítek i šéftrenér Ondřej Rybář se rázem měnili v psychology, usilující probudit v ní profesionalismus minulé zimy. „Jenže když sportovec není naladěný na správnou notu, jedná se s ním blbě.“
Koukalová si uvědomuje, jak to ti dva s ní měli v létě těžké.
„Připadala jsem si vyhořelá, sotva jsem vstávala z postele,“ vypráví. „Všechny mé ambice byly pryč a trenéři z toho byli otrávení. Je mi líto, že jsem dělala takové drahoty a problémy. Ale někdy prostě takhle vypnu, jde o součást mé osobnosti. Občas potřebuji víc času, než si uvědomím, co chci a kam mám směřovat.“
Ne, není Björndalenem, s jeho vytrvalým tahem na branku. „Lidi jako je Ole, kteří celý život dělají maximum pro naplnění svých cílů, nesmírně obdivuji. Před nimi smekám.“
ROZTĚKANÉ LÉTO. Trénink, nemoci i hledání motivace.
Vítek vzpomíná na Gábinu z minulé, křišťálové zimy. Tehdy se i Björndalenovi svým zaujetím pro splnění úkolu tolik podobala.
„Loni byla těžkým profesionálem a dělala vše do puntíku tak, jak měla. Skoro půl roku byla z domu a ani se tam nevracela, protože věděla, že dál ji posune soustředění na práci a pobyt venku, než aby byla pár dní doma s rodinou.“
Taková Koukalová se v létě 2016 vytratila.
Teď nasadí odzbrojující úsměv.
„Děkuju klukům, že to se mnou vydrželi a neuplatňovali na mně fyzické tresty.“
Proměna přišla opět zcela nečekaně. S podzimem a s prvními kempy na sněhu se zjevila jiná žena. „Jako by Gábina najednou vycítila, že sezona za chvíli začne, že už z toho nebude moci vycouvat, a tak musí začít něco dělat,“ líčí Vítek. „Když jí opravdu teče do bot, namotivuje se, soustředí a zabere. To ona vážně umí.“
Na podzim jakoby si vážně promluvila sama se sebou. „Předtím jsem dva měsíce byla roztěkaná a pořádně nevěděla, co mám dělat. Pak jsem si řekla: jediným receptem je snažit se v životě to, co dělám, dělat naplno - a zdokonalovat se v tom. To mě nahodilo zpátky do procesu.“
Na podzim se opět našla.
Budu do toho baráku hrabat?
Že bude na trati rychlá, kouč tušil už z výsledků testů těsně před sezonou. „I když že bude až tak rychlá, to jsem vážně nečekal,“ tvrdil po druhém běžeckém čase ve vytrvaleckém závodě.
Zbývalo odstranit dočasný blok ze stojky. Absence mnohých letních tréninků způsobila, že postupně odstoupila od plánovaného zrychlování střelby. Vrátila se na střelnici ke svému prověřenému „spěchej radši pomalu“.
V nitru cítila: Jasně, chci mít rychlejší položky, jenže potřebuju víc času, abych návyky přebudovala.
„Předtím měla střelbu dobře postavenou,“ připomíná Vítek. „Když máte starej oprejskanej barák, tak se vám určitě bude předělávat snadněji, než když ho máte moderní a pěkný, ale chtěli byste ho mít supermoderní. To potom váháte: budu do toho pěkného baráku hrabat, když pořád tak dobře funguje?“
Poté, co nezvládla stojku ve štafetě ani ve vytrvalostním závodě, tvrdila: „Potácím se teď mezi pomalejší a rychlejší střelbou.“
HRÁTKY S VĚTREM. Vytrvalostní závod a trable se stojkou.
Trenéři to viděli poněkud jinak.
Ve štafetě, možná i podvědomě, zvolila rychlejší stojku. „Když se chcete něco naučit, musíte najít odvahu zkusit to,“ ocenil Vítek. „Začínala ji střílet už na 17. vteřině. Ale našila to tam až příliš rychle. Nepovedlo se, tři terče minula.“
Ve vytrvalostním závodě chyb přibylo, také vinou silného větrného poryvu, vířícího sníh. Další nezdar při první střelbě vstoje, přestože za něj částečně mohlo počasí, nahlodal její sebedůvěru a koncentraci.
„Na druhou stojku už potom neměla chladnou hlavu,“ viděl Rybář.
I po trénincích si Koukalová stěžovala: „Netrefím ze stojky ani stodolu.“ V sobotním ránu však vítr odletěl kamsi k polárnímu kruhu. Pohled z okna ji uklidnil. „Je soustředěná,“ těšilo Vítka při nástřelu. Pár vtípků uvolnilo atmosféru na jeho konci a šla na věc.
Čistá střelba a rychlý běh ji vzápětí vynesly na třetí příčku, za Francouzku Dorinovou-Habertovou a Finku Mäkäräinenovou.
TŘI NEJLEPŠÍ ZE SPRINTU. Zleva Mäkäräinenová, Dorinová-Habertová, Koukalová.
Dvě kola jako cesta peklem
O den později, ve stíhačce, už není k zastavení. Od první položky vede. Střílí i jede hlavou. Že se k ní ve čtvrtém kole přibližuje Kaisa Mäkäräinenová? Tím se nenechá zviklat. „Věděla jsem, že se s ní v danou chvíli nemohu běžecky měřit,“ poví později.
Je unavená, ale únavu cítí i z ostatních žen. Však také Laura Dahlmeierová, žena ve žlutém čísle, po závodě pronese: „Z lovkyně jsem se stala lovenou zvěří. Není to jednoduché. Po bloku tří závodů už jsem byla trochu K.O.“
Zbývá poslední stojka. Posledních pět ran.
A pět terčů Gabriely Koukalové zbělá! Úsměv, který jí zahrál na obličeji po poslední položce sobotního sprintu, se při nasazování zbraně objeví znovu.
Mäkäräinenová dvakrát chybuje, odstřelí si vlastní ambice. Koukalová utíká dál, o 17 vteřin před Dorotheou Wiererovou.
POSLEDNÍ POLOŽKA... A běh za vítězstvím.
Devatenáctka na hrudi Italky dokazuje, z jak zadní pozice do stíhačky vybíhala. „V sobotu večer jsem před trenéry vtipkovala: sestřelím všechny terče a budu na pódiu. A teď se vtip měnil ve skutečnost. Bylo to jako sen,“ svěří se Wiererová.
Za zády Italky však už supí Dahlmeierová, jde před ní. „Ještě můžeš Gabi sjet,“ povzbuzuje ji německý servis.
Koukalová má pocit, že je hotová, kožená. Laura a Doro mě převálcují, přemítá. Později přizná, že si poslední dvě kola kvůli velké únavě skoro ani nepamatuje.
„Byly jako cesta peklem.“
Když se ocitá v úzkých, snaží se načerpat sílu z fanoušků. Nejen od těch u trati, také od těch, kteří s ní závod prožívají tisíce kilometrů daleko u televize.
„Už minulý rok jsem v biatlonu začala nacházet i daleko hlubší smysl, než jaký pro mě předtím měl,“ prozradí. „Procházela jsem si dopisy od lidí, kteří kolikrát neměli v životě tolik štěstí jako já a bylo pro mě obrovským zadostiučiněním a ctí, když mi psali, jak mi fandí a že jim dodávám životní motivaci. Což je asi nejvíc, co můžete od fanoušků dostat.“
Tak tedy pojď, pro sebe, pro všechny ty lidi. Cíl je blízko.
Zavilá bojovnice Koukalová se opět probírá.
Další mezičas: stále má 17 vteřin k dobru.
Na tom posledním, 400 metrů před cílem, už jen devět před Dahlmeierovou. Ale zbývá pouze sjezd na stadion. „Je to doma,“ zahlásí do vysílačky Jiří Holubec, další z trenérů.
Při vjezdu na cílovou rovinku se první dáma stíhačky otočí a uklidní. Chvíli si pohrává dokonce i s myšlenkou, že si vezme z tribun vlajku. Ne, radši neblbni, okřikne se v duchu. Poslední metry si i bez ní vychutnává. Pohlédne na sníh, zavře oči, vymrští triumfálně pěst, zvrátí hlavu k nebi.
Já vyhrála.
BLAHOPŘÁNÍ. Přispěchala s ním v cíli i překvapivě čtvrtá Haeckiová..
Tolik žen je v nedělním cíli spokojeno a v cíli mává či radostně zatíná pěst. Druhá Dahlmeierová, skokanka dne Wiererová, po životním závodě čtvrtá Haeckiová i osmá Puskarčíková. Jen pátá Mäkäräinenová pokrčí rameny. Chtěla víc.
KUPA RADOSTI. Trenér Zdeněk Vítek měl v neděli důvod slavit. Nejen s Koukalovou, ale i s dalšími českými biatlonistkami. Čtyři do dvacítky, to se jen tak nevidí.
Gabriela Koukalová, ta nejlepší z nich, ušla od letního vyhoření dlouhou cestu až k prosincovému vítězství. „Snad už nikdy se nedostanu do situace, abych byla tak vyřízená jako tehdy,“ přeje si.
„Je zase profík,“ raduje se Vítek. „Vrátila se Gábina z minulé sezony.“
„Já to vůbec nechápu,“ vykládá sama. „Je to boží. Hrozně boží.“
