Biatlon fotil snad ze všech možných úhlů pohledu. Dokonce i z helikoptéry. Petr Slavík se stal před sezonou dvorním fotografem českého týmu. A náramně si to užívá. I dvaatřicetiletý muž má podíl na boomu dříve opomíjeného sportu. Jeho fotky ze zákulisí, ale i vtipná videa závidí Čechům i silné zahraniční týmy.
V listopadu jste se připojil k českým biatlonistům. Na svůj web jste tehdy napsal, že to určitě bude vzrušující práce…
A ve skutečnosti je to ještě lepší. Na začátku to byl vlastně experiment – tím, že jsem se stal součástí realizačního týmu a objíždím všechny Světové poháry, máme unikátní šanci přiblížit zákulisí, fungování týmu, vtáhnout fanoušky do dění. Nikdo nevěděl, jestli to bude fungovat. Ale reakce jsou fantastické. Nápad nám teď závidí i velké zahraniční týmy.
Co funguje nejlépe podle četných ohlasů na Facebooku?
Jiný úhel pohledu než jen sportovní. Pohled do zákulisí, bezprostřední reakce, lidskost. Fanoušci oceňují, že jim ukazujeme nejen tu televizní, přísně profesionální tvář závodníků.
Díky své roli se dostanete prakticky kamkoliv. Už se vám stalo, že vás sportovci poslali takříkajíc do háje?
Můj nejdůležitější úkol je, aby mě tam neposlali. (směje se) Snažíme se odhalit kus soukromí, na druhou stranu to má svoje meze. Soustředění a klid závodníků je na prvním místě. Hodně o tom diskutujeme s Ondrou Rybářem (šéftrenér reprezentace), který je takovým mým supervizorem. Klíčové bylo, aby mě závodníci přijali mezi sebe.
Musel jste na začátku překonávat nějakou bariéru, než si zvykli, že jste jim v patách?
Chviličku to trvalo. Ale tím, jaká je to parta, tak to šlo bez zádrhelů. Navíc závodníci vidí, jakou má naše práce odezvu a že to pomáhá českému biatlonu i jim samotným.
Kdo z týmu je největší pohodář?
Hodně se mluví o závodnících, ale partu drží a tuží trenéři. Jsou dobře naladění. Nejsou to hlídací psi, kteří musí jen štěkat, ale často srandu sami rozjíždí. Hodně úspěchů slaví scénky a nejrůznější videa, která s trenéry připravujeme. Není to nijak kašírované, často jen zapnu foťák a sypou to na mě. Velký vtipálek je Mára Lejsek (trenér mužů), jeho herecký talent je neskutečný, hodně ho využíváme a trošku se bojíme, že nám ho přetáhne televize.
Petr Slavík* 32letý fotograf pochází z Uherského Hradiště, usadil se v Brně. * Vystudoval marketingovou komunikaci. * Český biatlonový tým provází celou sezonu, je autorem vtipných videí, která baví nejen české biatlonové fanoušky. * Pro organizátory fotí také Světový pohár horských kol v Novém Městě. |
K focení biatlonu jste přešel z horských kol. Jaké je srovnání těchto sportů?
Nedávno jsme to hodnotili s kolegou Michalem Červeným, který je také od biků. Když Michal viděl, co biatlonisté vyváděli na našich videích, jen kroutil hlavou. Kdyby prý podobná videa chtěl natočit s Kulhecem (Jaroslavem Kulhavým) nebo Křižákem (Romanem Kreuzigerem), tak by ho poslali někam. „Je super, že to biatlonisté berou takhle,“ říkal.
Fanoušky zaujalo i představovací video ze střechy administrativní budovy. Zdá se, že fantazii se meze nekladou.
Je to výhoda toho, že znám areál a lidi okolo. Ze střechy jsou super záběry, obzvlášť když je postavená i mobilní tribuna. No a korunu tomu nasadila iniciativa trenérů, kteří po výstupu na střechu zase začali dělat vtípky a mávat na závodníky, takže nás hned přiběhl točit i štáb německé televize ZDF. Kluci to zakončili kotouly ve sněhu a německý kameraman se mohl roztrhnout smíchy.
Je to i povahou? Určitě to byla bezva parta i předtím a možná díky tomu lépe snáší svoje úspěchy a působí pořád stejně. Souhlasíte?
Stoprocentně. A biatlon není historicky velkým sportem. Všichni v týmu pamatují skromnější začátky a spoustu dřiny, která je provází. Proto je na nich vidět pokora. V týmu se nesetkáte s žádnými hvězdnými manýry.
Minulý rok po SP horských kol oběhlo sociální sítě a cyklistické weby video z předávání šampaňského pro švýcarského vítěze Nino Schurtera natočené kamerou přimontovanou na lahev. To byla také vaše práce, že?
Ano. Snažím se hledat nové nápady a cesty. Vlastně jsem se těšil týden dopředu, až to provedeme. Tím, že to bylo doma, tak jsme si to mohli dovolit. Nakonec to díky bezprostřednosti mělo větší úspěch, než všechny „best of“ sestřihy.
Která biatlonová aréna ze sedmi štací se vám kromě Nového Města zamlouvala nejvíc?
Asi nebudu jediný, kdo řekne, že je vynikající Anterselva. Ty kulisy Dolomit jsou nádherné, všude kolem se otevírají parádní výhledy. Jednou v noci jsem vyrazil do sedla Staller. Byl to fantastický zážitek. Dole svítila aréna, nahoře horský masiv. Ale zajímavý je i Östersund. Švédský styl života je uvolněný, příjemný, areál je krásně zabudovaný na břehu jezera.
Biatlonový kalendář je nabitý. Dostanete se mezi podniky domů?
Jedu stejný program jako závodníci. Tři týdny na cestách, necelý týden doma. Obdivuji je, protože takhle žijí i v létě na soustředěních. Strávil jsem s nimi tři měsíce a je to hodně náročné a vysilující.
Stíháte všechno od mazání lyží, nástřelu, závodů i dění po nich. Jak vypadá váš den?
Objem práce je někdy až extrémní. Ráno se odjede na trénink nebo závod, po něm zpracujeme fotky, podklady pro novináře, připravujeme rozhovory pro televize nebo videa a fotoreportáže pro fanoušky. Je to pořádná šichta. Dovolenou budu mít až teď, do Osla s týmem cestuje kolega.
V Novém Městě se tým jako obvykle ubytoval v penzionu Vrchovina. Tentokrát ale do zákulisí nemohli novináři kvůli karanténě ani nahlédnout.
Karanténa splnila svůj účel. I když se Českem hnala chřipková epidemie, celý tým byl zdravotně v pohodě. Určitě k tomu přispěl i týmový lékař Láďa Dobeš, který trenéry varoval dlouho dopředu.
Jste vlastně jediný fotograf, který tam mohl být. Prozradíte něco ze zákulisí?
Servisáci měli bowling, to je prestižní záležitost. Zúčastnily se i zahraniční týmy. Titul letos zůstal doma, vyhrál Mára Lejsek s Vojtou Prášilem. Kromě toho se na nás valila lavina žádostí a proseb o podpisy, setkání a společné fotky. Takže zmíněná karanténa pomohla i v tomto ohledu. Byl to od trenérů dobrý krok, který zajistil potřebný klid.
Při mistrovství světa připravili Čechům v penzionu jako specialitu pečenou nutrii, po olympiádě je při letním soustředění vítali dortem. Co bylo připravené tentokrát?
Pan šéf je neskutečně vstřícný a dělá, co nám na očích vidí. Takže pro Daniela Müllera a servisáky připravili tradiční tataráček.
Závodníci nemůžou? Pamatuji se, že když byl během šampionátu na penzionu návštěvní den pro média, tak Zdeněk Vítek, tehdy ještě coby závodník, v klidu ochutnával.
Nevím, jestli nemůžou, spíš nechtějí. Ale Bleky si dával i tentokrát. Když jsme u toho jídla, zrovna v Novém Městě se kluci přebíjeli, kdo čeho kdy víc snědl. Pavel Levora (sportovní manažer reprezentace) říkal, že jednou v mládí snědl za patnáct minut deset velkých větrníků. A druhý den večer je měl před sebou na obrovském talíři.
Jak to dopadlo?
Rozdělil se. Říkal, že už na to nemá věk. (směje se)
Velkou část roku je mužský i ženský tým společně, což není ve sportu úplně obvyklé. Ale nevypadá to, že to vyvolává nějaké napětí.
To, že se před sezonou spojili, je novinka. Ale všichni si to pochvalují, došlo k okysličení atmosféry. Baví je trávit čas spolu, jídlo je taková kulturní událost, večer se často sejdeme ke společné zábavě.
