Zatímco všichni ostatní už se rozjížděli, tak biatlonová kometa Gabriela Soukalová teprve přibíhala rozesmátá ke svým kolečkovým lyžím. „Júú trénink,“ zavýskla radostně, sebrala malorážku a šla pálit suchou střelbu na cvičné terče. Zpoždění přitom nenabrala při pro ni typickém líčení, ale na lékařské kontrole. Pak už dvě hodiny svištěla na asfaltových tratích. Rychlost jí přitom není cizí ani mimo stopu.
„Miluji silný auta. Zbláznila jsem se do nich,“ říká s tradičním zářivým úsměvem čtyřiadvacetiletá dvojnásobná medailistka z letošních zimních olympijských her v ruském Soči.
Začala jste trénovat jako poslední. Kde jste se zdržela?
Museli jsme po jednom chodit za lékařem, který rozebíral naše krevní testy a říkal nám všechno potřebné, abychom byli fit. Proto jsem si musela odskočit. Zpoždění bylo tentokrát nevyhnutelné.
Když jste přišla, tak jste se začala rozjíždět bez trička značně nalehko. Nesedělo vám?
Spíše bylo takové horko, že jsem si říkala, že není nic špatného, když se člověk rozjede tak, aby se hned nezpotil. Poté, co jsme nasadili pásky a závaží, tak už bych si poškrábala záda a raději se oblékla.
Celkem jste měli šestnáct střeleckých položek. Nemáte na kolečkových lyžích horší stabilitu při stojkách?
Možná trochu ano, ale záleží na podmínkách. Když v zimě najedete s lyžemi na podložku a je namrzlá, tak je mnohem horší to udržet na nohou. Sice s kolečky mám vyšší postavení, ale zase nám lyže neujíždí do strany. Každý to má individuální.
Při loňském nočním závodu v rámci republikového mistrovství se vám tady nedařilo. Pomůže vám, že si můžete zdejší tratě a střelnici vyzkoušet?
Co se týče exhibicí, tak mi úplně nejdou nikde, takže jsem zklamaná po každém závodě. Nevím, zda se na tom něco změní, ale možná si tu více zvykneme na vítr. Což ale nehraje roli a chyba je někde jinde. Na večerních závodech a exhibicích se totiž střílí rychle a já asi nikdy nebudu patřit mezi nejrychlejší střeleckou špičku. Není to můj šálek kávy.
Jste stále osamocená v mužském výběru. Slýcháte pořád rýpavé narážky na vaši adresu?
Každý den. A kdyby jednou. Je to legrace. Z kluků si také docela často ráda vystřelím. Poznámky si vracíme.
Dostáváte stejné dávky jako kolegové, včetně cvičení s lanem. Zvládáte to bez problémů?
Baví mě tohle cvičení, i když jedu vpředu. Je super, že tréninky máme pestré a člověk si vyzkouší ledasco. Není to monotónní a každý nápad, který nám trenér připraví navíc, je pro nás velkým přínosem, který oceníme.
V rámci přípravy jezdíte i do kryté haly v německém Oberhofu, kde trénujete na sněhu. Je to velký šok, když se z horka najednou ocitnete v zimních podmínkách?
Jako zpestření je tunel prima, ale kroužit na několika stovkách metrů dokola nebylo při tamních podmínkách ideální. Trať byla zledovatělá a museli jsme jízdu držet hodně na hranách, a proto nás poté bolely holeně. Co si budeme nalhávat. Není nad zimu. Mně osobně více svědčí klasické lyže než kolečkové. Moc nemám ráda ani vysoké teploty přes léto. Optimální pro mě je teplota tak kolem minus tří. Člověk se však v létě kolečkám nevyhne.
Šéftrenér Ondřej Rybář zmínil, že vám na autě přibylo pár škrábanců. Jaká jste řidička?
Jejda. Kdybych ho jen poškrábala. Snažím se v poslední době jezdit opatrně.
Z konkrétního důvodu?
Na jaře jsme měli spoustu povinností a cítila jsem se unavená. Usnula jsem lehce za volantem a omylem najela do kufru jedné paní. Mrzelo mě to hodně, protože jsem se lekla, zda jsem jí něco neudělala. Naštěstí jsem jela hrozně pomalu, ale i tak to byla rána. Probudila jsem se pár metrů před kufrem, zadupla brzdu, ale zastavit včas už se mi nepovedlo. Od té doby jsem více ostražitá. Pokud jsem malinko unavená, tak řízení raději někomu přenechám. Nebo už neřeším čas, přispím si a pak teprve usednu za volant. Jinak strašně miluju silný auta. Zbláznila jsem se do nich.
Do sezony je ještě daleko. Jejím vrcholem bude mistrovství světa ve finském Kontiolahti. Ondřej Moravec říká, že tamní areál nemá vůbec rád. Sdílíte stejný pohled?
Přidám se k němu. Je to tam hrozné. Na střelnici fouká úplně šílený vítr a je o štěstí, kdo na ni přijede v jakou chvíli. Navíc i z hlediska publika nejsou závody zajímavé. Jsme teď zvyklí, že nás ženou lidi kolem celé délky trati, což tady nebude.
Nicméně v týdnu vám ubyla jedna ze soupeřek pro šampionát. Němka Sachenbacherová Stehleová dostala dvouletý distanc za dopink...
Není to nic, co by mě potěšilo. Moc nechápu lidi, kteří jsou takto ctižádostiví a pomáhají si bokem. Někdo je až tak přehnaně ambiciózní, že se k úspěchu snaží dojít nečestnou cestou. Nejsem toho zastáncem a docela mě to u ní zklamalo, protože se mi jevila jako sympatická a pohodová paní. Událost mě mrzí kvůli ní, protože to neměla zapotřebí. Už se s ní hlavně případ ponese a nikdo ji zkažené pověsti nezbaví. Pokud se případně vrátí, tak se na ni každý bude dívat skrz prsty.
Ženský výběr převzal Zdeněk Vítek. Neuvažovala jste o návratu zpět mezi reprezentantky?
Neměla jsem proč. Vzhledem k propojenosti týmů nebyl důvod. Další soustředění už budeme s holkama spolu. Tady se dotahuji za klukama, což je pro mě bezpochyby přínosné. Silové a vytrvalostní tréninky můžu zkoušet s nimi. Být ve více kolektivech mi vyhovuje a neměnila bych to.
