„Desáté místo sice není žádný top výsledek, ale jsme rádi, že jsme díky tomu udrželi kvótu a můžeme příští sezonu startovat v pěti. Z tohohle hlediska je to pozitivní,“ radoval se čtyřiadvacetiletý biatlonista.
Jaké to je být hrdinou posledního závodu?
Je to hezký. Zvlášť po letošní nepříliš povedené sezoně, kdy jsem se s tou střelbou pral a kdy to, na co jsem měl, úplně nepřicházelo. Jsem dneska fakt šťastný za výkon i za výsledek celého týmu. Taky si chci občas přečíst nějaké pozitivní reakce lidí na internetu. A zároveň si vážím, že jsem mohl jet štafetu s Jardou Soukupem, pro kterého to byl poslední závod v kariéře, za všechno mu děkuji.
Určitě jste dostal spoustu pochval. Od koho byla ta největší?
Abych se přiznal, přišlo mi hrozně moc zpráv, ještě jsem je nestihl ani všechny přečíst. Ale velkou pochvalu jsem dostal od Ondry Rybáře (šéftrenéra týmu), a i od dalších trenérů. Ale největší pochvalu zatím nevím, to až si je všechny přečtu.
Kdy jste se vlastně dozvěděl, že bude v neděli finišmenem české štafety?
V sobotu večer mi to trenér oznámil. Já to úplně nečekal, protože po tom nevydařeném sprintu jsem už moc motivaci nebo chuť do závodu neměl. Byl jsem psychicky dole, ale takhle to trenéři rozdali a já se na to musel připravit, aby to vyšlo tak, jak to nakonec vyšlo. Za to jsem šťastný.
Rozhodli se tak prý i proto, že jste na tom byl ze všech fyzicky nejlépe.
Asi je to tak. Ondra s Michalem už byli v Oslu hodně unavení. Možná i oni řekli, ať finiš jedu já, že jsem na tom nejlíp a kdyby došlo k nějakému souboji o pozice, už by si na to úplně fyzicky nevěřili. Zase na druhou stranu to v mém případě byl tak trochu vabank, naštěstí to vyšlo.
Ten začátek se nepovedl úplně tak, jak by si trenéři představovali. Po úsecích Ondřeje Moravce a Michala Krčmáře byla štafeta dvanáctá. Mohla i za to únava?
Určitě hrála roli. Když se člověk necítí dobře, podepíše se to na střelbě. Ondra jel po trati velice slušně, akorát třikrát dobíjel, což se ve štafetě může stát. Asi se čekalo, že to rozjedeme trochu líp, ale ve štafetě nikdy nevíte.
Před závodem bylo jasné, že nejjednodušší cesta k udržení pěti míst pro příští sezonu vede přes Ukrajince, kteří stejně jako český tým do Ťumeně podle posledních zpráv neodcestuje. Mysleli jste na to?
Mysleli, v hlavách jsme to určitě měli a v týmu bylo cítit, že tu pozici chceme udržet. Na druhou stranu se trenéři snažili, abychom se nedostali pod zbytečný tlak. A my věděli, že Ukrajinci štafety umí. Přesto jsme doufali, bojovali a ono to klaplo. Sice za pět minut dvanáct, ale podařilo se, což je neuvěřitelné.
Když jste vybíhal, ztrácel jste na Ukrajinu 50 vteřin. Na Italy minutu a půl. Ještě po poslední střelbě byl odstup 26, respektive 43 vteřin. Věřil jste, že obě štafety ještě můžete dostihnout?
Abych pravdu řekl, tak úplně ne. Po té stojce jsem Ukrajince viděl na stadionu a říkal si: Je to daleko, ale zkusím to. Viděl jsem, že není úplně čilý, ale nevěřil jsem, že ho porazím a už vůbec ne, že dojedu i Itala, který jel ještě kus (17 vteřin) před ním. Nakonec jsem ve finiši porazil oba, což je neskutečné, že jsem dokázal stáhnout takové manko.
PŘEDÁVKA. Adam Václavík (vpravo) přebírá štafetu od Jaroslava Soukupa a vyráží do závěrečného úseku.
Kdy přišel ten moment, kdy jste uvěřil, že je můžete oba porazit?
Asi v tom posledním táhlém výjezdu, kdy jsem je měl před sebou na pět, deset metrů. To jsem si říkal, že když fakt dobře zafinišuju, mohl bych s nimi bojovat. Taky jsem toho měl plné kecky, ale na stadionu se to pak zlomilo. Na cílové rovince už jsem věděl, že by to mohlo klapnout.
Jak moc jste vnímal trenéry, kteří vás hnali po trati?
Sice mě hnali, ale myslím, že ani oni úplně nevěřili. (zasměje se) Ještě na posledním mezičasu byl odstup nějakých 20 vteřin. Ale Zdeněk Vítek mě pak v posledním kopci docela vyhecoval.
Dneska se vám všechno sešlo – jak parádní běh, tak konečně i povedená střelba. Po té zlomenině nohy z léta, sezony téměř bez bodu jste teď českým zachráncem.
Snad jsem tu sezonu trochu odčinil, protože to bylo opravdu trápení. Jsem rád, že jsem po té zlomenině mohl nastoupit hned od začátku sezony ve Světovém poháru, bohužel s tou střelbou… Spoustu závodů jsem měl pěkně rozjetých, po fyzické stránce jsem neměl větší problém, ale vždycky jsem si to odstřelil na střelnici. Dneska jsem si aspoň trochu dokázal, že to jde.
O to větší povzbuzení je to do příští sezony, ne?
Určitě mi to pomůže jak do přípravy, tak i do příští sezony. Jsem rád, že jsem si nakonec dokázal, že umím střílet a aspoň něco se mi povedlo. Od začátku sezony jsem na takový závod čekal, abych se dostal do laufu, abych získal sebevědomí. A on možná přišel v Anterselvě, kde jsem si polepšil ve stíhačce z 58. místa na 35. místo. Bohužel jsem pak na něj nenavázal a spíš přišla taková křeč. Jsem ale rád, že jsem sezonu ukončil s hlavou nahoře.
Co váš teď čeká? Nějaká dovolená?
Budeme mít delší volno, ale mě čeká studium na vysoké škole v Brně. Vždycky to mám takhle nastavené, že v sezoně toho do školy moc neudělám, ale o to výživnější je to na jaře. Nedokážu říct, jestli mi zbyde nějaký čas na dovolenou, ale snad na chvíli někam vyrazím a dám tělu trochu odpočinout.
