Manažer karlovarských basketbalistek už stihl mezitím uspořádat další mezinárodní turnaj a s týmem Lokomotivy se chystá co nevidět naskočit do dalšího ročníku nejvyšší soutěže.
"Poprvé v životě jsem na sobě cítil takovou únavu, že jsem v prvních dnech ani nevěděl, jestli mistrovství skončilo, nebo ne," přiznává Maleček. Jenže basketbalový kolotoč ne a ne zastavit. Předání haly, hromada zatím nevyřízených papírů na stole. Rodina, se kterou se potkával ráno a večer jen ve dveřích.
Kolega ve společné firmě, který v době šampionátu prakticky dělal za dva. Basketbal Romana Malečka neživí, s láskami to přece vždycky bývá naopak.
"S vyhodnocením musím ještě chvilku počkat," slibuje teď sám sobě. "Abych si to v hlavě mohl probrat, na to je ještě moc brzy." Soukromý účet za šampionátem se chystá udělat. Jednou...
Slávu za úspěšný šampionát si ale Maleček rozhodně nechce přivlastnit pro sebe. Stejně jako na hřišti se i vedle něj odehrávala týmová práce. Vévodil jí Ladislav Jirsa, šéf karlovarského organizačního výboru.
"Byla tam spousta problémů, které se musely řešit. Pak si člověk říká, že by to mohl udělat i jinak. Na druhou stranu - pořádat mistrovství světa, to je něco úplně nového. Hrubou představu jsem sice měl, dalších milion věcí jsem ale dělal prvně."
A to Maleček není jako organizátor žádný zelenáč. Jeho organizační talent byl také jedním z důvodů, proč Karlovy Vary finále nejvyššího turnaje druhé nejpopulárnější hry světa vůbec navštívilo. "Taky mě týden mistrovství světa stál tak dva roky života," poznamená. Koutky úst mu přitom samovolně cuknou do úsměvu.
Byť je na jeho posledních slovech dost možná hodně pravdy. "Jestli mi to za to stálo?" zeptá se sám sebe. "Vím, ohlasy jsou pořád hezké. Každý se kasá, plácá po ramenech. Buďme ale upřímní. Kdyby se holky nedostaly ve čtvrtfinále přes Austrálii, taky by to vypadalo jinak. Za úspěchem mistrovství je ze sedmdesáti procent výkon českých basketbalistek. A samozřejmě štěstí. Drobné nedostatky se pak rychle zapomenou."
Že se Češky ve čtvrtfinále tak senzačně probily přes obhájkyně titulu z Austrálie, za tím však není jen sportovní štěstí. K neopakovatelnému výkonu strhl domácí hráčky v karlovarské premiéře až neskutečný rachot v diváky napěchované aréně. "Barák byl třikrát za sebou plný, to je naše malé vítězství," připouští Maleček.
Karlovarské návštěvy přitom nebyly jen o třech zápasech Horákové a spol. Alespoň z poloviny zaplněné tribuny byly téměř na každém utkání. Když ne platícími diváky, pomohly s fanděním děti z místních škol. "Zapojilo se osmačtyřicet škol z celého kraje. Šampionát navštívilo víc než šest tisíc dětí," spočítá rychle Maleček. Už v pátek ráno se tak do arény vměstnala čtyřtisícová návštěva.
"Lidé od slabších týmů byli také trochu vykulení. Předtím na ně chodilo dvě stě nebo tři sta lidí a tady měli čtyřtisícovou návštěvu," usměje se Maleček.
Možná si přitom vzpomene na všechno to lítání mezi palubovkou a zázemím arény, na hodiny strávené s vysílačkou, na neustálé změny ve scénáři doprovodného programu, který hnal diváky skrz basketbalový maraton, na drobné půtky s lidmi od mezinárodní basketbalové federace.
Včetně jejich dvoumetrového šéfa, od kterého pak Maleček na konci mistrovství slyšel uznale: Wonderfull. Překrásný šampionát. Takový ještě nikdy předtím nebyl. "Taky to mohl říct dřív, nemuseli jsme mít takové nervy," vystřihne Maleček při vzpomínání další ze svých úsměvů.
Asi je rád, že už nemusí pár minut před začátkem ceremoniálu řešit přehazování ruských a běloruských vlajek kvůli stížnostem na málo červenou barvu, plnit šedesáti kilogramy ledu vanu pro největší hvězdu šampionátu - Australanku Lauren Jacksonovou nebo shánět Korejkám papírové kapesníčky.
Požár, který ještě před začátkem nečekaně ohrozil celé mistrovství. "Doufám, že si někdy v klidu budu moct pustit všechny ty zápasy," zasní se. Vždyť kvůli "svému" basketbalu celý kolotoč v Karlových Varech roztáčel. Vždyť basketbal, to je láska na celý život.
