Děčín (se) baví. Basketbalem i týmovými legráckami a štengrováním. Když v neděli v epické semifinálové bitvě číslo 7 spláchl Pardubice 90:69 po famózní druhé půli, opájel se pátým postupem do finále ligy za osm let.
„Fotbalový Baníček? Modrá a bílá jsou naše barvy! Já jsem z Ostravy, to je srdcovka. A s Baníčkem kluky provokuju pořád, oni mě za to lískají,“ křenil se v reprezentační formě hrající Svoboda. Pomikálek se zubil: „On s tím nedá pokoj, tak jsem mu dal klasického záhlaváka.“
Válečníci jsou plní života. Loňská nepovedená sezona partu nerozložila, ale stmelila. A nováčci zapadli výborně. Když Svoboda hovořil s reportérem MF DNES, přiběhl k němu vousatý bosenský pivot Igor Josipovič a do diktafonu spolu živelně zazpívali písničku z jeho domoviny.
Veřejné oslavy děčínských basketbalistů po postupu do finále:
„Igor mě ji naučil, respektive nás všechny v šatně. To je jediná srbská písnička, kterou mu dovolíme pouštět, když máme dobrou náladu,“ vyprávěl muž s číslem 11. Pomikálek vrtěl hlavou: „To si zpívají oni dva, do toho mě netahejte! Každý potřebuje svůj song, který si užívá.“
Rituálů drží Válečníci víc, ale Pomikálek je neprozradí. „To jsou takové naše interní, ty nemůžu ani vypustit, to bych se musel nechat fackovat,“ uchoval je v tajnosti. Známý je však pozápasový bengál v kabině.
„Zakladatel je Míra Soukup, naše bývalá opora, já to po něm převzal a držím to dál. Zaťukám na dveře a kluci: Co je, kdo to je? Vlezu do šatny, zařvu vítězství a prostě děláme bordel,“ vylíčil kapitán, jak to vypadá ve válečnické kabině, uprostřed které stojí stolní fotbálek.
V play off ještě smutná nebyla, Děčín v hale Armexu jen vítězí. Po Ostravě vyřadil i Pardubice. Ochozy pokaždé vyprodalo 1 200 lidí.
Oslavy v děčínské šatně:
„Domácí palubovka nám pomáhá, i semifinále rozhodla. Postup je úžasný, zvlášť když jsme se na něj nadřeli takovým způsobem v sedmém zápase. Další krok k vysněnému triumfu. Tím, že je letos liga vyrovnaná, pojďme se do toho ještě opřít!“ burcoval v obležení fanoušků Pomikálek.
Některým z děčínských tifosi se draly dojetím slzy do očí, střelec Svoboda si na ně chce ještě počkat. „Udělali jsme teprve malý krůček, teď je potřeba ten největší,“ prahne po zlatu, ač vlastní už čtyři s Nymburkem. „Ale v roli mladého kluka a náhradníka, který naskočil až za rozhodnutého stavu. Paběrkoval jsem. Tohle finále si užiju mnohem víc. Dovolím si říct, že na něm mám nějakou zásluhu, náš tým je naprosto skvělý. Strašně se na finále těšíme, bude otevřené, nepůjdeme do něj se sklopenou hlavou, ale s tím, že chceme zvítězit.“
