„Pro mě je to pořád nové, čerstvé. Byl jsem hráč a de facto ze dne na den se ze mě stal trenér,“ vzpomene si na přelom let 2015 a 2016, kdy v nynější roli vystřídal Dušana Bohunického.
„Učím se v každém zápase, jak mužstvo lépe vést, a při každém tréninku, co u hráčů funguje, a co ne. Moc dobře si uvědomuju, že rozhodně nejsem hotový kouč. Snažím se naslouchat radám a jsem otevřený debatám,“ říká dvaačtyřicetiletý Američan, jenž letos s kolegou Tomášem Bartoškem opět dovedl východočeský klub k bronzovým medailím. Mladá trenérská dvojice nedávno s Beksou podepsala novou dvouletou smlouvu.
Po porážce v prvním utkání čtvrtfinále s Ústím nad Labem jste mi říkal, že se vaši hráči v play off rozhodli hrát jiný basketbal než v základní části a v nadstavbě. Našel jste pro to zpětně nějaké vysvětlení? Nebyla právě tohle potíž během celého play off?
Nemyslím si, že by moji kluci sami začali hrát nějak jinak. Ale soupeři, na které jsme narazili, změnili svůj přístup k nám - bránili nás najednou úplně odlišným stylem. Když se vrátím k tomu prvnímu utkání s Ústím, a platilo to vlastně o celé čtvrtfinálové sérii, nechávalo nás na perimetru úplně volné. A my jsme nebyli schopni proměňovat střely z dálky. Když někdo z našich hráčů v play off chytil balon, soupeři se drželi skoro dva metry od něj... Neměli jsme prostor, kam si naběhnout, zarotovat tak balonem. Protivníci se snažili tlačit nás tam, kam jsme nechtěli - nutili nás do střelby na koš z dálky, což je naše slabina. To se pak táhlo celou vyřazovací částí.
Kdo z mužstva si podle vás udržel stabilně vysokou výkonnost v průběhu play off? Pivot Kamil Švrdlík?
Snad každý - neřekl bych, že někdo hrál špatně. Ale musím zopakovat to, co jsem povídal prve. Ve výsledku se samozřejmě promítne to, jestli jste trefovali, nebo naopak míjeli střely. A my je prostě nedávali. Když váš protivník zpomalí hru - a speciálně u Ústí bylo evidentní, že se vážně nikam nežene, ale chce k našemu koši dojít - nemůžete se dostat k vlastní rychlé hře. Kdykoli jsme měli náznak bodové šňůry a dali jsme brzy po sobě dva tři rychlé koše, trenér Ústí (Antonín Pištěcký) to hned zabrzdil time outem, abychom se nemohli pořádně rozjet. Ke Kamilovi - myslím, že v play off hrál podstatně líp, což bylo podle mě i tím, že měl mnohem víc minut. Byli jsme bez Scotta Martina, který byl zraněný, takže Kamil pochopitelně dostal víc prostoru. Využil toho, hrál vážně dobře.
Mluvil jste o střelbě z perimetru, která se příliš nedařila ani křídelníku Jacksonu Kentovi, ač má pověst snajpra, a pak si na ni nevěřil. Chyběli v tom smyslu Scott Martin a David Škranc? Martina neznám až tak dobře, ale Škranc je vyloženě hráčem, který si neláme hlavu nad tím, zda pálit, nebo ne...
Scott je stejný. Když za nás hrál, nikdy dvakrát nepřemýšlel, jestli vystřelí, nestresoval se tím, že by mohl minout. Prostě to tam házel. S Davidem mají oba dva velmi dobrou ruku, takže když se ptáte, jestli by to s nimi vypadalo jinak, jsem přesvědčený, že ano. Ostatní týmy by jejich přítomnost na palubovce musely ve své defenzivě zohlednit. Bylo pár situací, kdy jsme úmyslně snížili sestavu a Dušan Pandula hrál na čtyřce (menší pivot). Pak jsme byli schopni se uvolnit, protože jsme na hřišti najednou měli čtyři hráče, které protivník musel hlídat, a nám se hned dýchalo lépe. David se Scottem by tohle ještě umocnili.
Karel Formánek (vlevo) a David Škranc na lavičce Pardubic
Jak se podle vás Brandonu Spearmanovi podařilo zacelit díru po odchodu Domineze Burnetta?
Velmi dobře. Každý je trochu jiný typ basketbalisty, Brandon víc střílí, což nám dost pomohlo. Myslím, že kdyby byl Dominez v play off pořád tady, nejspíš bychom vypadli s Ústím. Jeho hra totiž spočívá v nájezdech do koše, je to basketbalista, který si chodí pro fauly a hází šestky. Proti Ústí by se k tomu dostával těžko. Naproti tomu Brandon, jak jsme viděli, umí dát i šest trojek v jednom zápase, tři čtyři zvládá normálně. To přesně jsme proti Ústí potřebovali - skoro pořád zahušťovali vymezené území třemi hráči. Hlavně Šteffel a Votroubek, kteří jsou hodně vysocí, nás ke koši moc nepouštěli.
Připadalo mi, že je mladý rozehrávač Viktor Půlpán naštvaný, protože mu bere minuty veterán Jiří Welsch. Jak to mezi nimi bylo?
To je přirozené, každý chce hrát. Kdyby to bylo jinak, něco by nebylo v pořádku. Než Jirka přišel, Půlpy hrál mnohem víc. Ovšem Jirkovo vůdcovství, především na palubovce, pro nás potom bylo nedocenitelné. Všechny hráče štve, když je stahuju ze hřiště. Ale musí být nějaká hranice toho jejich vzteku. Snažím se jim vysvětlit, že dolů nikdy nejdou proto, že by zkazili střelu a tak, ale že mám pocit, že potřebují oddych nebo že jiná sestava bude v tu chvíli účinnější. Hráči takhle nepřemýšlejí - podívají se na tabuli a řeknou si: To snad ne, vždyť já tam byl jenom pět minut! A hlavou se jim honí nejrůznější úvahy...
Bylo těžké koučovat někoho, jako je Welsch, a získat si jeho respekt?
Na to, jestli jsem si vydobyl jeho respekt, byste se musel zeptat jeho. Ale koučovat ho složité nebylo, protože byl vždycky ochoten naslouchat tomu, co říkám, a provést to potom na palubovce. Je to profík, přijde a odvede svoji práci, jak nejlépe umí. Kdykoli mu něco nebylo jasné, hned se zeptal, což zase tak moc hráčů nedělá.
Teď však ukončil kariéru. Hodíte tedy Půlpána „do vody“? Je nejvyšší čas, aby rozehrávce velel on...(rozhovor vznikal před příchodem amerického rozehrávače Richarda Williamse)
To jo - ale všechno záleží jenom na něm. V lize je tuším pátým rokem a jeho progres se docela vleče.
Mně osobně přijde, že první sezony byly v tom smyslu dobré, ale v posledních zhruba dvou stagnuje.
Přesně tak. Po sezoně jsem s ním o tom mluvil a řekl jsem mu, že musí trávit spoustu času v tělocvičně a snažit se pracovat na vlastní hře - odstranit nedostatky, které v ní jsou. Ostatní týmy na nás teď budou zkoušet to samé co Ústí a Opava v letošním play off, budou nás nutit do střelby. A on v ní musí být mnohem, mnohem lepší. Bylo těžké ho mít na palubovce, protože soupeři ho v podstatě ignorovali a skoro ho nebránili. Vylepšit střelbu je pro něj prvořadý úkol. Začali jsme před dvěma týdny a on si hned pohmoždil kotník nebo co, takže tu pak nebyl, čeká ho nároďák. Ale zdůraznil jsem mu, že to neznamená, že by měl proto přestat s pilováním vlastní hry. I v nároďáku máte spoustu času na to, abyste se individuálně zdokonalovali. Jako klub máme od sebe velká očekávání a svoji příležitost každý musí chytit za pačesy, minuty nikomu samy nespadnou do klína. U Půlpyho bude všechno záviset na tom, jak na sobě bude ochoten dřít, jak dobrý chce být a čeho chce v kariéře dosáhnout. V posledních letech se vážně moc neposunul. Je to jen na něm.
Není problém v sebevědomí? Když se o něj může opřít - což jsme v nedávné době pohříchu neviděli moc často - dokáže zahrát fantasticky. Za letošní play off dal ale všeho všudy čtyři trojky...
To je stejné jako v životě. Když nejste adekvátně připravený, nemáte ani sebedůvěru. Když se mnou jdete dělat rozhovor, taky si nachystáte otázky... Čili když jdu na plac, vím, že nejsem kdovíjaký střelec, a hráči soupeře mě do těch pozic vystavují, věřit si pochopitelně nebudu. Musím tudíž svoji slabinu - tu mizernou střelbu - obrátit ve svou výhodu. A toho jinak než v tělocvičně nedosáhnu, nic není zadarmo. Takhle jsem si sám ještě coby hráč držel sebevědomí na slušné úrovni. Pořád jsem na sobě makal, v jednom kuse střílel. Půlpy ví, jak ho týmy budou bránit. Nyní má tři měsíce volna - červen, červenec a srpen - aby si sebevědomí vybudoval. Bez toho to v nové sezoně zničehonic jiný Půlpy nebude. Doporučil jsem mu, aby každý den nastřílel 500 střel. Minimálně! Pak si věřit bude. Když sebevědomí nemáte, nemůžete hrát. Nikdo jiný mu ho nedodá - já, vy, kdokoli.
Pardubický rozehrávač Viktor Půlpán chystá útok, sleduje ho opavský Radim Klečka.
Jak s odstupem hodnotíte letošní třetí místo v lize? Bylo pro vás těžké polknout, že semifinálová série s Opavou o finále vyzněla tak jednoznačně (porážka 1:4 na zápasy)?
Jedna z věcí, která mě potěšila, je, že v sobě kluci potlačili velké zklamání z porážky s Opavou, ukázali vůli a charakter a získali alespoň ten bronz. Něco to o nich vypovídá - nejsou to typy, které by něco balily. Pořád se snažili hrát naplno. To je skvělé, i když jsme samozřejmě chtěli víc. Být třetí bylo důležité i proto, že jsme tím dostali možnost bojovat v kvalifikaci o Ligu mistrů v příští sezoně. Vedení klubu tohle vytyčilo jako jasný úkol. Pro Svitavy to byla první možnost vyhrát ligovou medaili, měly proti nám velkou motivaci. Udělalo mi radost, jak jsme v sérii s nimi bojovali a že jsme nakonec vyhráli.
Měli jste s kolegou Tomášem Bartoškem během play off obavu o vlastní pozici? Například kdyby tým nezvládl sedmý zápas s Ústím nad Labem?
Víte co? Vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Soustředil jsem se jen na to, jak pomoci týmu. Je to jenom basketbal, nejde přece o život. Kdyby mi mužstvo dalo najevo, že už pode mnou nechce pracovat, půjdu v klidu domů, nevidím v tom žádný problém.
To je zdravý přístup.
Vážně necítím nějaký velký tlak. Jistě, jsem soutěživý člověk, chci vyhrávat zápasy a přispět k tomu, aby se naši hráči zlepšovali, pomoci klubu...
Kde má podle vás v tuhle chvíli Beksa největší rezervy?
V té střelbě. To nás stahuje zpátky. Chceme hrát rychle, v útoku těžit z dobré obrany. Ale ve čtvrté čtvrtce, tím spíš v play off, se hra zpomalí. V tu chvíli musíte být schopni na palubovce činit správná rozhodnutí. Soupeři tomu pochopitelně chtějí zabránit. V play off, kde hrajete na čtyři vítězné zápasy, se týmy mají navzájem přečtené. Máme vysoké hráče, snažíme se proto balon dopravit pod koš. Ale vedle toho musíte mít i střelce, aby se hra lépe rozložila. Když se podíváte na Opavu, většinou má na hřišti pět lidí, kteří všichni umějí za tři. To jim dává spoustu možností, jak naložit s útokem, mohou se snadno pustit jeden na jednoho. U nás to není tak jednoduché - máme tam třeba tři borce, které soupeř dohromady nebrání. (ukazuje) Když si představím, že jsem Brandon a mám míč, a tohle je Půlpy, který zůstává nehlídaný, musí být po přihrávce schopný vystřelit a pravidelně proměňovat. Střelba je klíč, vše další lze vyladit snáze - soustředění, komunikaci na hřišti.
Pardubický kouč Levell Sanders usměrňuje Brandona Spearmana.
Budete třeba trénovat i nové obranné systémy? Opava tím soupeře umí docela slušně vykolejit.
Myslíte to, že hraje zónu?
Ano.
V tomhle se hodně promítá filozofie toho kterého trenéra. Když chcete měnit obrany, musíte na to mít správné hráče. Podle mě jsme v letošní sezoně neměli tým na to, abych k tomu mohl sahat nějak často. Možná, že v budoucnu toho budeme schopni. Musí se to hodně trénovat. Jednou nebo dvakrát jsme zónu zkusili proti Ústí. Je k tomu nutná zmíněná komunikace na hřišti, která nám zase tak moc nefungovala. Podle mě pro nás osobka byla za dané situace vůbec to nejlepší. Opava má v tomhle velký náskok, hráči navzájem přesně vědí, co mají dělat, makají na tom opravdu dlouho.
Co se dá dělat s mentálními lapsy týmu, který často ztratí zápas v závěrečné desetiminutovce, i když vede třeba o 16 bodů?
Podle mě to nejsou mentální lapsy, spíš, že se hráči víc začnou bát toho, že by mohli prohrát, místo aby si věřili, že to v pohodě dotáhnou k výhře. Když například Opava začala hrát tu zónu a my nedávali, projevilo se to - letos snad ještě víc než dříve - v tom, že jsme kolabovali i v obraně. Začali jsme koukat na tabuli, kolik zbývá času, místo střelby jsme najednou vymýšleli zbytečné přihrávky nebo nesmyslné nájezdy. Naproti tomu, když se nám v útoku dařilo, hráli jsme i na obranné polovině s mnohem větší energií.
Nebylo to frustrující? Vy jako trenéři i hráči jste přece věděli, že Opava v závěru právě tohle zkusí. Je to takové čekání na...
Smrt?
Nechtěl jsem použít tak silné slovo, ale dejme tomu.
Jsme zase u toho - není jiné cesty, jak tomu zabránit, než že začnete trefovat. Napichovat obranu a najíždět nejde, protože pod košem není místo. Během play off jsem poslal pár videí kamarádům doma ve Státech. Ptali se mě, jestli trénuju profesionální tým. Byli totiž překvapení, jak nás soupeři bránili a že toho neumíme využít.
Co plánujete během dovolené? Budete zase v Americe pomáhat s letními kempy?
Poletím do Las Vegas, koná se tam basketbalový try out pro Evropany, kde budu od 10. do 12. července koučovat. Je to i příležitost vyhlédnout si případné posily. Na žádném kempu tentokrát nebudu, chystám se jen do Jižní Karolíny na největší středoškolský turnaj v USA, který se jmenuje Peach Jam. Pak budu relaxovat, v předchozích třech letech jsem totiž vždycky byl s českými národními týmy do 16, 17 a 18 let, takže jsem se v létě skoro neobjevil doma. Snad to klapne aspoň na dva týdny. Jakmile se vrátím sem, začne příprava.
Těšíte se na boje o basketbalovou Ligu mistrů?
Ano. Letos mi vadilo, že jsme neměli možnost zahrát si Europe Cup, protože jsme neprošli přes kvalifikaci. Budeme mít možnost zahrát si proti jiným týmům, podívat se, jak to funguje v jiných klubech, budu si moci promluvit s trenéry a lidmi, které jsem zatím neznal. Na cestách se také může lépe utužit parta, budeme spolu dlouho pohromadě. To se mi líbí. Rád bych, abychom se do Ligy mistrů dostali, je to dobrá soutěž. Samozřejmě bych byl raději, kdybychom začínali až v základní skupině, ale i možnost zahrát si kvalifikaci je skvělá - i tak narazíme na výborné soupeře.
Pardubice nemají ve zvyku dělat velký průvan v kádru. Přesto, chyběl vám letos nějaký typ hráče, kterého byste tam uvítal?
Každý, koho přivedeme, by měl mít dobré basketbalové myšlení a umět střílet. Jádro týmu pokračuje, David Škranc už trénuje, ale někoho potřebovat budeme, protože skončili Jirka Welsch a Dušan Pandula (přestoupil do Hradce Králové) a nevíme, jak to bude s Američany.
Pardubický trenér Levell Sanders
Scott Martin se vrátí?
Ten? Ne. Operovali mu koleno, už snad popáté... My využijeme zdravé hráče, tohle by bylo moc riskantní. Tím spíš, že budeme hrát i s poháry tolik zápasů. Ale je pravda, že někdo podobný, vysoký kluk, co umí střílet trojky, by se hodil.
Jak vypadá nejbližší program mužstva a jak to bude dál s přípravou?
Teď budeme trénovat do 22. června, pak hráči sice nebudou mít oficiální přípravu, ale řekl jsem jim, aby na sobě pracovali i tak. Nikdo není v pozici, že by doma mohl lenošit. Pořád je pro mě trochu úsměvné, jak se tu přistupuje k létu - jako k dovolené. Přitom to je čas, kdy můžete udělat největší skok vpřed. Liga začne někdy poslední týden v září, s vedoucím mužstva Martinem Šorfem jsme se předběžně bavili o tom, že bychom klasickou přípravu zahájili 6. srpna. Ještě však nevíme, kdy se bude hrát kvalifikace Ligy mistrů, o tom se rozhodne až koncem června. Měli bychom mít zhruba sedm týdnů přípravy. Její program ještě probereme s kondičním trenérem Martinem Skřivánkem a s Tomášem Bartoškem.
