Psal se 23. červen 2011 a zdálo se, že český basketbal zažívá snový den. Jana Veselého si právě na draftu NBA vybral Washington jako číslo 6 (žádný krajan nikdy nebyl lepší) a on si navíc impulzivním polibkem své přítelkyni získal přízeň davů - takovou bezprostřednost mají v Americe rádi.
Jenže ze sna se stalo trápení.
Tři sezony mezi elitou nevyšly. Málo bodů, málo doskoků, málo minut; individualistická džungle NBA mu neseděla. Proto loni v létě řekl dost - a zamířil do Fenerbahce.
„V tu chvíli to byl nejlepší možný krok,“ soudí zpětně 25letý Veselý. Loni kvůli nejistotě nereprezentoval, nyní je zpátky. S jasným úkolem: přispět k českému úspěchu na blížícím se mistrovství Evropy.
Sledoval jste po odchodu ze zámoří vlastně dění v NBA?
V létě jo, v sezoně moc ne, maximálně play-off. Změny jsem zaznamenal, co na to říct? Příští rok se zvedají platové stropy, bude to ještě zajímavější. Ale já mám ještě smlouvu na jednu sezonu ve Fenerbahce a na to se soustředím. Pak uvidíme.
Rád byste se někdy vrátil?
Všichni se chtějí dostat do NBA, a když už tam byli, chtějí se vrátit. Samozřejmě.
Posunulo vás angažmá v tureckém velkoklubu zase k lepšímu?
Vrátilo mě to tam, kde jsem byl, než jsem šel do Ameriky. Ve Fenerbahce jsem dostal šanci hrát a využil jsem ji; trenér mi věřil, jsem spokojený. Adaptace trvala chvilku, v týmu je deset lidí, co mluví srbsky - já taky. Tím pádem žádné bariéry.
Velký basketbal jste začal v Bělehradě, i tam jste hrál Euroligu. Co ji odlišuje od slovutné NBA?
Je to rozdíl, v Evropě je basketbal víc týmový sport. Záleží na tom, jak mužstvo funguje. V NBA je to individuálnější a více záleží na střelbě, driblingu.
A co třeba styl rozhodčích?
Euroliga je podobná NBA, ale turecká liga? To je divočina, tam musíte useknout ruku, aby vám pískli faul.
Zvykl jste si v Istanbulu?
Žiju v asijské části, dvě minuty od haly. Problém je dostat se do evropské části: na to potřebuju celý den, ale nechce se mi tak dlouho sedět v autě.
Velká změna oproti USA?
V Americe taky byly zácpy, ale všichni to řešili podle pravidel. V Turecku je to džungle, každý si dělá, co chce. Ale když jsem žil v Bělehradě, bylo to podobné.
Do národního týmu se vracíte poprvé od ME 2013. Myslíte, že jste za tu dobu herně vyrostl?
Určitě tam jsou nějaké zkušenosti navíc. Snažím se i pomoci klukům, říct jim, jak reagovat v určitých situacích. Trenér mi v klubu dodal sebevědomí, cítím se jistější.
Těšil jste se na kamarády?
Samozřejmě. Tým je podobný jako minule. Dobrá parta tu byla vždycky. Se Satym (Tomášem Satoranským z Barcelony, další oporou) jsme spolu snad deset let, víme o sobě. Myslím, že všichni kluci jsou rádi, že jsem tady - a já jsem za to taky rád.
Předloni prošli čeští basketbalisté na šampionát po šestileté pauze, obsadili 13. místo. Změnilo se podle vás mužstvo? Zlepšilo se?
Těžko hodnotit, před chvílí jsme začali přípravu. Tým se dává do kupy, máme za sebou první dva zápasy. Je potřeba počkat.
Ale cítíte, že se od vás osobně čekají body a doskoky, ne?
Kdo rozumí basketu, ví, že jsou důležité, ale taky někdo musí dělat černou práci, bránit. Já budu jako vždycky poslouchat pokyny trenérů, hrát svoji hru a dělat, co umím.
K týmu jste se připojil později, potřeboval jste trochu orazit?
Snažil jsem se si spíš odpočinout. Sezona ve Fenerbahce byla fyzicky i psychicky dlouhá a náročná.
Nevyhráli jste tureckou ligu, ale v Eurolize jste došli do Final Four. To je pro vedení málo?
Šli jsme do sezony s tím, že se budeme snažit Euroligu vyhrát, což nevyšlo. A z toho zklamání jsme se v závěru už nedokázali vyhrabat.
