Jak vaše ratolest roste?
Jako o život! A přibírá půl kila týdně. Vypadá to na pořádnýho pivota, aspoň budu mít v Děčíně následovníka. Byl jsem i u porodu, podepisoval ho, stříhal šňůru. Zážitek.
Přesto: jak se odmítá reprezentace?
S těžkým srdcem. Jednou ráno mi volali, já si vzal čas na rozmyšlenou, že zavolám po obědě. Ale telefonoval jsem až večer, protože jsme to pořád rozebírali s přítelkyní. Já si to zhodnotil tak, že loni jsem strávil v reprezentaci měsíc a půl a ani si nezahrál. Trošku jsem nevěřil, že by to letos mohlo být jiné. Pak bych přijel domů, klukovi by byly skoro dva měsíce a ani bych ho nepoznal. Koukal bych: Jé, ty jsi můj. Hlavně proto jsem se omluvil, syn pro mě znamená strašně moc.
Hodně pro vás znamená i děčínský ligový tým, jste kapitán. Co říkáte změnám v kádru?
Vypadá to dobře. Jsem hodně rád, že se podepsal americký rozehrávač William Hatcher. Odváděl fakt vynikající práci, celou sezonu měl stabilní výkony a v play-off nás neskutečně táhnul. Držel jsem palce, ať to dobře dopadne.
Jak se vám líbí nováčci?
Andrej Červenka tady byl už pět dnů, vypadal moc dobře. Silový hráč, nic nevzdává. Bojovník, kterého potřebujeme. I lidsky je super kluk. Míra Fohler, toho znám z Chomutova, vysoký hráč se bude hodit. Když to pod koš dostane, je schopný skórovat. A navíc je mladý, může na sobě pracovat.
Vedení také podepsalo Američana Fendersona. Co o něm víte?
Nic. Jen Míra Soukup říkal, že podle videa vypadá hodně dobře, skoro NBA (úsměv). Uvidíme až v přípravě. Důležité je, jaký to bude člověk, jestli zapadne. Dost záleží na lidské stránce, zvlášť u nás. My v týmu hodně táhneme za jeden provaz, a kdyby to byl nějaký člověk, který by si hrál na svém písečku, tak to by se nám nelíbilo. Herně nás, doufám, zvedne. Všichni nám pomůžou. Kluci, kteří tady letos nebyli, budou chtít ukázat, že jsou dobří. A taky budou chtít medaili.
Litujete nějaké ztráty?
Je to těžké. Když jsme celý rok den co den spolu v kabině a pak se najednou dozvíte, že spoluhráč odchází, zasáhne vás to. Už ho neuvidím každé ráno, už nepůjde na pivo, nemůžu ho seřvat, ani on mě. Rok od roku si zvykám víc a víc, ale když jsem přišel do basketu a stalo se to poprvé, doma jsem odchody obrečel. Říkal jsem si: To není možný, my už se neuvidíme. Bylo to hrozný. Teď už je to lepší.
Kdo vám bude scházet?
Všichni. S některými se uvidíme. Prach bydlí dál v Děčíně jako já. Holanda odešel do Brna, to mě mrzí. On dělal v šatně srandu, zvedal tým svými blbostmi, i když to někdy lezlo na nervy. A Miloš byl taky pohodový člověk.
Kde máte schovanou bronzovou medaili, kterou jste vybojovali?
V bytě v Děčíně. Když jsme hráli semifinále play-off v Novém Jičíně, koupil jsem si tam hrneček jako basketbalový míč. Nechal jsem si ho podepsat od všech kluků. Medaili jsem do něj hezky vložil a všichni dohromady ji teď hlídají. Na bronzu mají všichni podíl.
V minulé sezoně jste se dlouho hledal. Váš trenér Budínský říkal, že vám prospěje, že jste ve své jinak raketové kariéře poznal i dno. Pomohlo vám to tedy?
Já jsem se fakt hrozně trápil. Na trénincích i doma, byl jsem z toho špatnej. Bavil jsem se o tom s trenérem i všemi lidmi z klubu. Došel jsem k závěru, že člověk o tom nesmí přemýšlet. Jak začne, tak je konec. Musím jít domů s čistou hlavou a ne, abych s přítelkyní rozebíral, co jsem zase zkazil, že nevím kudy kam. Hrál jsem, jak nejlíp jsem uměl, bojoval jsem a nakonec to v play-off šlo. Bylo to o hlavě.
Nakoplo vás play-off?
Jasně. Já jsem už teď nažhavený na další sezonu. Ale to já byl celou dobu, jenže pořád ne a ne to přijít. Čekal jsem, kdy se to zlomí. Šlo o to dokázat si, že člověk basket umí. To nejde zapomenout.
Medaili získal Děčín po 11 letech. Vzpomenete si, co jste v roce 1998 dělal? Basket to nebyl.
Hraju ho teprve sedm let. Tehdy jsem ještě mydlil hokejbal a v Chomutově vyhrával tituly. Basketbalový Děčín jsem nijak nesledoval. Ani nebylo kde, v televizi ho nedávali. Já byl zaměřený na hokej, chodil jsem fandit v Chomutově na stadion a díval jsem se na televizi. V 17 hodin zapnout Buly, vyndat brambůrky a už to jelo.
Srovnávají vás děčínští fanoušci s partou z roku 1998?
Oni ne, koukají dopředu. Spíš se zmiňovali ti, kteří tu první medaili vyhráli. Třeba tehdejší asistent Pepa Kůrka mě hecoval pořád. Jé, vy jste zase vypadli, pořád jsem tu jen já s medailí. Ale bylo příjemné, že se člověk má s kým porovnávat. Teď přišel, poblahopřál a řekl: Super, už je nás víc.
