I v 37 letech dokáže po palubovkách pořádně kmitat. Dál stačí těm nejlepším. Ale ošálit věk jen tak nelze. „Jsem unavená, opravdu,“ říká rozehrávačka USK. „Třeba v Orenburgu mě ve čtvrtfinále soupeřka presovala celý zápas všude na hřišti. Masakr! Možná se teď nechám na čtyřiadvacet hodin zmrazit,“ žertovala Palauová.
To už myšlenkami mířila k Final Four Euroligy, které USK v pátek odstartuje v Jekatěrinburgu semifinálovým duelem s Kurskem. Pro Palauovou bude poslední, pak její kariéra na nejnasvícenějších pódiích vyvrcholí už jen mistrovstvím Evropy.
Další plány španělské osobnosti? Cestovat, možná hrát v Austrálii - a možná se do USK jednou vrátit jako trenérka.
Závěrečné Final Four odehrajete v tak trochu osudovém městě, že?
Celý svůj život, co hraju Euroligu, se tam každý vždycky podívám. Není jediná sezona, v níž bych nejela do Jekatěrinburgu. Takže letos znovu - a na vrchol sezony. Je důležité, že jsme to zvládly.
V čem nejvíce?
Tenhle ročník od nás nebyl perfektní, ale dokázaly jsme to a vyhrály jsme čtvrtfinálovou bitvu s Orenburgem. Díky tomu se můžeme pokusit zopakovat stejný zázrak jako v Praze před dvěma lety.
I tehdy vám nikdo nevěřil. Je to pro semifinále s Kurskem výhoda?
Jenže tohle není stejný Kursk jako před dvěma lety. V Eurolize zatím neprohrál jediný zápas; i když nepředváděly nejlepší basketbal, jsou stále dobré. Přesto jsem ohledně našich šancí optimistická. Nemáme co ztratit, ale budeme muset být mentálně silné. Budeme bojovat. V posledních bitvách je možné všechno.
Laia Palauová je úspěšná na reprezentační úrovni se Španělskem i v klubové sféře s USK.
Co je klíčem? Držet se tak dlouho na dostřel, až soupeřky znervózní?
V Kursku jsme ve skupině začaly špatně, ale pak jsme zůstaly ve hře a ony najednou začaly cítit, že musí vyhrát. To je naše šance - ony cítí větší tlak než my. Naším cílem bylo dostat se opět do Final Four, toho jsme dosáhly.
Může být trumfem vracející se Kateřiny Elhotové?
To je důležitý faktor. Víme, že umí být rozdílová hráčka, jen nevíme, jak po pauze zareaguje na tempo soutěže. Je to jako si hodit mincí - může padnout dobrá, ale také nemusí. Nedá se to předvídat. Každopádně je čerstvá, plná síly a přichází takřka z jiné planety. Důležité je, aby fungoval základ. Ona je takové koření.
Elhotová se vrací, vy naopak plánujete konec. Jak má vaše budoucnost vypadat?
První, nad čím přemýšlím, je národní tým. Moje budoucnost nestartuje do 26. června, tedy do konce mistrovství Evropy. Chci hrát dál basketbal, ale už ne na takové úrovni. Jsem unavená, opravdu unavená. Už nechci nikoho nikdy vidět (směje se). Ale vážně - jsem ráda, že hraju v USK a za tuto sezonu. Ať už Final Four dopadne jakkoliv.
Laia Palauová v euroligovém souboji s Montpellierem
Prý přemýšlíte nad angažmá v Austrálii, což původně plánovala i vaše letitá spoluhráčka Jana Veselá.
Jsme kamarádky, takže přemýšlíme podobně. Australský basket velmi respektuji a taky bych chtěl vidět nová místa, cestovat. Myslím si, že na téhle nejvyšší úrovni už jsem svou práci udělala, takže chci zkusit ještě něco dalšího.
Co se vrátit do Prahy jako trenérka?
Uvidíme. Hlavně musím poznat, jestli chci trenérkou být. Není to tak jednoduchá práce; jedna věc je být na hřišti - a druhá mimo něj. Nejsem si jistá. Musím nejprve zjistit, co sama chci dělat. Třeba budu trénovat děti a bude mi to stačit. Uvidíme.
