Je jí 31 let. Před rokem zvažovala, že dá kariéře sbohem. Dvakrát byla mistryní světa nad překážkami, potom loni v Londýně doběhla čtvrtá. Jenže tak se Hejnová loučit nechtěla. Naplánovala si tedy roční prodlouženou, před očima vábničku v podobě titulu evropské šampionky z Berlína.
Jenže ta prodloužená nakonec vůbec nemusí být pouze jednoletá.
Už jste si ujasnila, jak to bude s vaší kariérou dál?
Když ono to tak strašně letí. Další olympiáda je vlastně blízko, už za dva roky. Takže to teď vypadá, že vydržím až do her v Tokiu 2020.
Ale vydrží také vaše tělo?
Musím zaklepat, že momentálně drží. A když mě nic nebolí, pořád mě atletika moc baví. Zato pokud musíte neustále překonávat nějaké zranění, je to náročné psychicky.
Od loňských jarních komplikací s achilovkou se tedy žádný další zádrhel neobjevil?
Nic extrémního. Občas mě něco pobolívá, ale nikdy tak silně, abych nemohla trénovat.
I díky tomu, že jste nyní mnohem pečlivější na regeneraci?
Hlavně Dana (trenérka Jandová). Jakmile jí řeknu, že cítím achilovku, hned změní trénink a místo toho, abych dělala naplno odrazy, jen volně běhám. Nemáme to nastavené tak, že co je před tréninkem dané, přes to nejede vlak. Což je podle mě klíč. Tímhle stylem mohu vydržet zdravá opravdu dlouho.
Dana Jandová se kvůli tomu, aby vás mohla trénovat, vzdala vedení české mládežnické reprezentace, jak vedení svazu požadovalo. Jde o ideální řešení?
Nevím, jak to vidí svaz, kde přišli o výbornou trenérku mládeže, ale já i Dana jsme spokojené. Daně zůstala skupina v Jablonci a k tomu má v Praze mě a Věru Novotnou.
Což však obnáší oboustranně spoustu cestování, ne?
Ani ne. Já byla přes zimu hodně u rodičů v Jablonci, kde mají i halu. A teď za mnou Dana tak dvakrát týdně jezdí do Prahy na důležité tréninky. Dopoledne má v Praze mě, odpoledne v Jablonci své děti.
Jednoznačným cílem roku je evropské zlato z Berlína?
Přesně tak. Děláme pro to maximum. Až dalšími cíli jsou Diamantovka a Kontinentální pohár v Ostravě.
Celou halovou sezonu jste se rozhodly vynechat. Cukalo to s vámi při přenosech z Birminghamu?
Jo, mrzelo mě, že tam nejsem. Říkala jsem trenérce, že bych si zazávodila. Odpověděla mi: „Jsem ráda, že tě svrbí nohy, aspoň budeš v létě o to víc natěšená.“
Pokud vím, přesvědčovala jste ji, že byste si zaběhla aspoň na nějakém halovém mítinku.
Jo, chtěla jsem. Ale má pravdu, že v hale se tím, jak se tam závodí, hodně zvyšuje riziko zranění. Tak jsem ji poslechla a nezávodila. Letní sezona je mnohem důležitější.
Když jste tedy zůstala při halovém mistrovství světa u televize, co jste říkala seriálu diskvalifikací na mužské čtvrtce?
Přišlo mi, že jich je zbytečně moc, něco takového nemá v historii obdoby. Strašně tím znehodnotili šampionát. Pravidla se mají dodržovat, jenže když někdo šlápne centimetr na čáru, nijak si tím nepomůže.
Byla byste tedy pro jistou benevolenci rozhodčích?
Ano. Nikdy takhle přísní nebyli. Pokud sedí v zatáčkách a přešlap na vlastní oči nevidí, připadá mi zbytečné, že pak pitvají každého závodníka ještě detailně na kameře. Kdyby šlo o evidentní přešlapy a někdo si tím zkrátil trasu, chápu to. Z těch centimetrových diskvalifikací jsou však potom zklamaní nejen ti postižení, ale i Pavel Maslák z toho byl špatný a přešlý. Je rád za zlato, ovšem v hloubi duše ví, že nevyhrál.
V posledních týdnech jste se opět intenzivně věnovala i vašemu projektu Sportovní akademie HESU? Jak pokračuje?
Ten jede moc hezky. Ještě minulý týden jsem byla na kroužku v Praze, kde se sešlo 60 dětí. Předvedly mi bvěžeckou abecedu i překážky, udělali jsme besedu, rozdala jsem jim nějaké dárky. Bylo to vážně fajn. Jinak se během roku snažím objet všechny kempy, co pořádáme.
Takové profesi byste se po kariéře chtěla věnovat naplno?
Moc by mě to bavilo. Vždycky jsem si přála pracovat s dětma. Na kempech máme amatérské sportovce, kteří se chtějí něco přiučit a kterým mohu předat své zkušenosti ze sportu. Takže to mám vlastně dva v jednom. Pracuji s dětma a zároveň jim i předávám to, co jsem se za život naučila.
