V posledních letech se stal klíčovou postavou paralympijského hnutí. Díky své vůli, která ho dovedla dál, než mnozí očekávali.
Na první maraton se přihlásil v roce 2004 přesto, že do té doby uběhl sotva míli. Inspirovali ho dva lidé. Jeho nejlepší kamarád, který zemřel na rakovinu kostí, a slavný Terry Fox, jenž v roce 1980 zaběhl Maraton naděje napříč Kanadou bez amputované nohy.
„Já v té době neměl žádné běžecké protézy, běhal jsem jen po kolenou, což bylo extrémně vyčerpávající a bolestivé. Pouhých 13 dní před newyorským maratonem jsem získal první běžecké nohy a pak skutečně dokončil i první maraton,“ vzpomínal.
STALO SE 12. DUBNA: Terry Fox vyběhl na maraton plný bolesti i naděje |
Sportu pak věnoval veškerý volný čas. S britskou reprezentací v parahokeji se probil na paralympiádu do Turína 2006. O šest let později se toužil předvést i na domácí paralympiádě v Londýně.
A chtěl tam běžet oblíbený maraton, jenže nemohl.
Mezinárodní paralympijský výbor totiž nenašel kategorii, do které by se svým postižením spadal.
„Paralympiáda rozhodně zvyšuje možnosti pro postižené, ale není tak inkluzivní, jak bychom si přáli. Nenabízí akci pro každého s jakýmkoliv postižením. Já začal běhat maratony, ale v mé kategorii na paralympiádě nebyl. Tak jsem se vrhl na dvoustovku,“ líčil.
A pustil se do ní takovým stylem, že si na olympijském stadionu v Londýně doběhl pro zlato, což zopakoval i o čtyři roky později v Riu. V maratonu i půlmaratonu pak vytvářel světové rekordy, v roce 2013 dokonce za 40 dní doběhl z jednoho konce Velké Británie na druhý.
Přitom těch příkoří a nepřízní osudu, které ho v dětství i v dospělosti potkaly, bylo požehnaně. I proto teď, ve 46 letech, kdy už si sportovně nemá moc co dokazovat, vrhá všechnu sílu na pomoc svým následovníkům.
Poskytuje jim běžecké protézy, podporuje mladé lidi bez končetin, je jejich mentorem. Snaží se pro ně vybojovat lepší příležitosti, než měl on sám.
„Na základce jsem měl učitele, který nechápal, že každý má v životě nějakou výzvu. Já měl fyzický handicap, ale zasloužil jsem si stejnou šanci jako všichni ostatní,“ vyprávěl.
Těžké dětství ho vůbec hodně formovalo.
Naučilo ho, jak je důležité překonávat problémy, které mu život staví do cesty. Narodil se sice bez nohou pod koleny, ale vášeň dokázat velké věci v něm byla odmala. Hlavně díky rodičům, kteří ho podporovali a snažili se mu vytvořit život bez omezení, byť to na začátku 80. let někdy opravdu nebylo jednoduché.
Richard Whitehead během londýnského maratonu
„Zkoušel jsem chodit do klasického plaveckého oddílu, ale nikdo na mě nebral ohledy. Tak rodiče založili vlastní plavecký oddíl. Díky nim a některým dobrým přátelům jsem si vyzkoušel spoustu aktivit – malý fotbal, kriket, parahokej. Užíval jsem si to, ale vím, že takové štěstí nemají všichni,“ líčil.
Sám uznává, že během uplynulých čtyřiceti let se situace handicapovaných sportovců o dost zlepšila, byť stále není ideální.
„Ve Spojeném království je s podporou mladých lidí s postižením problém. Existuje program, který podporuje osoby mladší šestnácti let. Ale jakmile jsou starší, podpora zmizí. Znám příběhy lidí, kteří si běžecké protézy museli financovat sami, a tady se bavíme o nějakých deseti tisících liber, což si málokdo může dovolit,“ vyprávěl.
A tak pracuje na tom, aby se lidé s jakýmkoliv postižením měli lépe než on.
Třeba i tak, že za pár týdnů doběhne maraton s číslem 78.
