"Tak prosím tě, žádné řeči o ženských, drogách a skandálech," vtipkoval tehdy jeho manažer Ricky Simms. Ještě si nedával pozor, co říká. Nikdo ani náš rozhovor neohraničoval, mohli bychom proklábosit hodinu. "Já a příští Asafa Powell? To zní divně. Na to je ještě příliš brzy, ne?" tvrdil Bolt.
O den později zaběhl druhou nejrychlejší stovku historie 9,76, o měsíc později v New Yorku světový rekord 9,72. Jeho sponzor, firma Digicel, mu vyplatila prémii 1,8 milionu dolarů. Pronikl do jamajské high society.
Když v nové roli přiletěl v červnu 2008 do Ostravy, Simms už objednával na jeho rozhovory zvláštní místnost. Speciálně kvůli Boltovi dorazili reportéři z Británie, Francie i Jamajky. Stačilo, aby jen pohnul rukou a bombardovaly ho blesky fotoaparátů. Zatím si to užíval. "To je legrace, to mě baví," smál se a schovával hlavu za startovní číslo. Na jídlo chodil v houfu s dalšími atlety.
Pak přišel čas Pekingu.
Boltovo "nanebevzetí".
V olympijském finále stovky předvedl sprint snů s rozvázanou tkaničkou a vypuštěným koncem. Ukázali mu záběr jeho vlající tkaničky a on vyhrkl: "Cool."
Svět si rázem užíval Boltovy osobnosti, vždyť na trůn se vyhoupl atlet povahově naprosto odlišný od všech svých předchůdců. Absolutní pohodář. Trochu flegmatik a nedochvilný lenoch. Trochu ještě dítě. Showman každým coulem. Uličník, vtipálek, labužník.
Příklad? Na tiskové konferenci v Pekingu jej moderátor představil: "Olympijský vítěz, držitel nového světového rekordu." Bolt s plnou pusou vody vystřelil ruce do vzduchu ve vítězném gestu. Hned první otázku však zarazil: "Počkejte!" Oči upřel na obrazovku u zdi a díval se na záznam vlastního běhu. "Senzace. Ten chlapec je rychlý, co?" liboval si.
Ke svému nejtěžšímu závodu nastoupil teprve po hrách. Přistál v Kingstonu, premiér Golding vyhlásil na jeho počest čtyřdenní celonárodní oslavy. Domů se Bolt probíjel v rudém BMW hustými, moknoucími zástupy Jamajčanů. Skákali mu před auto, jen aby si ho zvěčnili aspoň na mobil. Ve 22 letech se stal veřejným majetkem. "Zůstanu sám sebou," ujišťoval přesto.
Jenže... je to vůbec možné?
Řídil ferrari v Monte Carlu, flirtoval s MissWorld, byl manekýnem, na trénink ho zvaly Real Madrid i Manchester United. Doma však nemohl vyjít nepozorován na ulici. Když v dubnu havaroval, jamajská média pitvala, jak rychle jel.
Teď na něj hledím v Manchesteru. Manažer Simms má diář přeplněný akcemi s médii, multimilionář Bolt se nezastaví od rána do večera. Občas zavtipkuje, jindy ukáže kamerám rozverné gesto. Ví, co se od něj čeká. Jen ta živelnost zmizela. Mluví tišeji, s únavou v hlase. A v duchu možná sní o rozpustilém večírku na jamajské pláži, kde by aspoň na okamžik byl opět "jen" stříbrným mužem z mistrovství světa.
