Toho dne bude na olympiádě v Pekingu házet oštěpem.
Povězte Báro, kolik vás stojí olympiáda?
No... Atletika je levný sport, příprava naštěstí není tak drahá. Ale je fakt, že letos jsme se víc rozšoupli. Řeknete si: Blíží se olympiáda, vložíš do toho víc. Třeba na soustředěních jsme bydleli v lepších hotelích.
Tři hvězdičky?
Teď na Kanárech dokonce čtyři. Měli tam lepší rehabilitaci. A kupodivu to nebylo ani o tolik dražší.
Co ještě si dopřejete "navíc"?
Spíš se musím v jiných věcech omezit. Olympiáda žere čas, příbuzné a kamarády těžce zanedbávám. Což mě štve. Je u nás synovec, ale já řeknu: Musím si jít lehnout. Jenže jinak to nejde. Před olympiádou člověk musí být i sobec.
Na soustředění si po tréninku večer čtete knížku, nebo jen padnete na postel a spíte?
Četla jsem tlusté knihy o ekologickém zemědělství. Učení do školy.
Přitom si vyčistíte hlavu?
Jo. Mě ta ekologie vážně baví.
Stanovila jste si mety, které chcete před odletem do Pekingu zdolat? Třeba: Chci vážit tolik a tolik?
To víte, že chci vážit míň.
Kolik?
Neprozradím. Taky chci hodit víc než loni před mistrovstvím světa, takových 67 metrů. Ale jinak vím, že se umím vyhecovat na největší závod. Stejně jako kdysi Honza Železný.
Kumulujete do sebe sílu...
... a pak jako sopka vybuchnu.
Co víte o přípravě Kubánek a Němek, největších soupeřek?
Nic. Jen na tréninku, když už se mi nechce házet další série, vzpomenu si na ně – a tu sérii udělám. Dřív jsme se tak hecovaly s Věrkou Cechlovou. Jakmile jsme nemohly, řekly jsme si: Tak a tenhle hod je pro soupeřky. Potřebuju mít pocit, že makám víc než ony.
Váhu si kontrolujete často?
Spíš chlapi u nás na Dukle se furt váží. Já ne. Ani ta čísla nemusím vidět. Poznám, že jsem zhubla, podle toho, že na tréninku víc udýchám.
Kolikrát jste už letos vlastně hodila oštěpem?
V zimě to bylo jen z nákroků, což je něco jiného. S hody naplno jsem začala až teď na Kanárech. Bylo jich víc než loni, zhruba 120. Takové tréninky na kvantitu děláme jen na soustředěních. Jsou brutální.
|
Co se jí vybaví, když se řekne Čína |
Co při nich nejvíc bolí?
Levá achilovka. Když se rozběhnete a pak před odhodem zadupnete do země, jsou to děsné rány. Bolí i celá ruka, záda. Nakonec vás bolí úplně všechno, máte pocit, že se po hodu rozpadnete. Úplné sado maso.
Když pak na velkém závodě uchopíte oštěp, hned máte vyšší tep?
Nikdy jsem si ho neměřila. Ale rychle stoupá. Může být přes 150.
Potom se rozbíháte – a myslíte na co?
Třeba na to, že musím víc zavřít levou ruku. Vždy jen na jednu technickou věc, ostatní musí jít automaticky. V tu chvíli jste totiž v transu.
Vůbec nevnímáte lidi okolo?
Moc ne. Nejhorší je, když vpředu před vámi září na stadionu velká obrazovka a vy se v ní vidíte. To ruší. Snažím se maximálně soustředit jen na sebe. Dobře to bylo vidět ve Stuttgartu, na finále Grand Prix. Věděla jsem, že mě bolí loket a že musím hodit prvním pokusem. A najednou přišla organizátorka a říkala mi, že se poběží čtvrtka, že nemůžu házet. Byla jsem ale tak soustředěná, že jsem ji vzala za rameno, odsunula ji a rozběhla se. Bylo to docela drsné, ona byla malá a strašně snaživá. Jenže ti běžci ještě ani nebyli svlečení...
Jakmile oštěp vypustíte z ruky, už víte, kam dopadne?
Kdepak. Často si u dobrých hodů myslíte, že to bude dál. Metry neodhadnete. Víte jen, že to bude dobré. Pokud proti oštěpu nefoukne vítr.
To jste potom naštvaná?
Dřív jsem se hrozně vztekala. Teď už to neřeším, v tom jsem se ohromně zlepšila. Ale v tenise se vztekám pořád, ten hrát nemůžu.
Loni jste se otevřeně vyjádřila k situaci v Tibetu. Nelitujete toho? Teď se vás na Tibet každý ptá.
Nemrzí mě to, názor mám pořád stejný. Ale je fakt, že kvůli tomu domě ryje hodně lidí.
Ryje? To zní negativně.
Hodně lidí z ulice se mě pořád ptá, jestli budu olympiádu bojkotovat. Přitom jsem jasně řekla, že se to mělo řešit, když se Peking volil. Teď jsem sportovec, co tam jede sportovat – a docela se těším. Chci prodat formu. Ale trochu se těch protestů bojím, chytlo se jich moc lidí. Můžou olympiádu zkazit. Chtěla bych, aby byla hezká.
Myslíte, že v dnešní době je možné, aby olympiáda byla apolitická? České naděje pro Peking
Naivně bych si to přála, i když to samozřejmě asi nejde. Ale bylo by hezké, kdyby se ty dvě stránky od sebe oddělily: Tady je olympiáda – sport a tady jsou problémy lidských práv, problémy ekologické.
Vás coby ekoložku musí smog v Pekingu obzvlášť strašit, ne?
Mě jako ekoložku straší spíš problémy eroze a zničené půdy v Asii. Je tam největší lidnatost. Co pak budou jíst? Potom lidé začnou migrovat. Totéž je v Africe. A ten smog? Mě zase tolik neovlivní. Já hodím, když budou padat kroupy i když bude smog. Bude asi nepříjemný, ale vyrovnám se se vším.
Když se řekne Špotáková, mnoha lidem se vybaví: mistryně světa, přítel hasič, má ráda Tři sestry, studuje ekologii. Je to strašně jednoduchá charakteristika?
(nový seriál MF DNES)
1. díl: Barbora Špotáková (atletika)
V dalších dílech (abecední pořadí):
Kateřina Baďurová (atletika)
Tomáš Berdych (tenis)
Kateřina Kůrková-Emmons (střelba)
Štěpánka Hilgertová (vodní slalom)
Jaromír Ježek (judo)
Mirka Knapková (veslování)
Ondřej Synek (veslování)
Roman Šebrle (atletika)
J. Volf – O. Štěpánek (vodní slalom)
+ tři žolíky (objevy tohoto roku)
Je zvláštní. Mám třeba docela široký hudební záběr, a přitom každý mluví jen o Třech sestrách. Ale asi to tak musí být, lidi si těch pár hesel pamatují. Je to o tom, že mám kolem sebe pár profláklých indicií.
Čeho byste se nenadála, že se díky zlatu na mistrovství světa dočkáte?
Najednou se otevřou úplně jiné dveře. Mám možnost bavit se s lidmi, kteří by se mnou normálně nemluvili. Zdeněk Svěrák, Nohavica, Horáček. Skamarádily jsme se s Květou Fialovou. Zvou mě do divadla, to mě těší. Jsem docela kulturní typ.
Jak ještě byste sama sebe charakterizovala? Zkuste pár přívlastků.
Jsem komunikativní. Vadí mi, že někteří lidé se mě bojí oslovit, mám ráda setkání s neznámými lidmi. Rozhodně jsem kamarádská, nikdo se mě nemusí bát. Pak jsem zvídavá a zodpovědná, hodně. Perfekcionista.
Taky akční?
Tenhle přívlastek nemám ráda. Jsem soutěživá, to je jedna z mých hlavních vlastností. Pro sport je dobrá, pro život hrozná. Pořád se musíte krotit.
|
Proč je těžké věšet záclony Obvykle dokáže i za deště trénovat venku, drží se rozpisu přípravy. "Loni jsme na soustředění házeli i v hrozném lijáku. Všichni byli otrávení, jen Bára v dobré náladě," líčí její trenér Rudolf Černý. Tentokrát si však na soustředění užila tepla, modré žíly na rukou se jí rýsují pod opálenou kůží. A v suchu výjimečně zůstane také teď, při tréninku v tělocvičně Dukly. Do tělocvičny ji doprovází i přítel Lukáš. Zatímco ona si vytahuje žíněnku, on míří k lezecké stěně. Bez jištění. Hasič se nebojí. "Jedna cesta je hodně lehká, tam jsou úchyty jak v tramvaji," popisuje Špotáková. Kouč Černý přinese v tašce tři medicinbaly o váze 1, 2 a 5 kg. Atletka se usadí na žíněnku, Černý jí ze stoje hází pětikilovou kouli. "Těžší medicinbal už nám šeftrenér vrhačů pan Brabec zakázal, protože je Bára silná dost." Sedy–lehy posiluje Špotáková břišní svaly. To je její rozcvička. Stejně jako rovinky. Šikmé břišní svaly a záda dostanou zabrat, když se natočí bokem k házejícímu kouči – a hází dál. Po pár cvicích začne oddychovat. Atletka zase změní pozici, tentokrát si lehne na břicho, nohy nechá nad zemí. Připomíná lachtana. Ruce vytrčí nad hlavu, chytne a s vervou vrátí dvoukilový míč. Vypadá to nepohodlně a namáhavě. "Část cvičení je na obecnou sílu, část jsou speciální cviky," vysvětluje Černý. To pak jeho svěřenka metá kilový zelený míč z oštěpařského postoje, tedy s paží nataženou za hlavou, do sítě u zdi. "Teď mě ruka bolí pořád, po soustředění jsem unavená. Ale jinak ji cítím tak po dvaceti hodech, člověk si na námahu zvykne," říká oštěpařská šampionka. Trénink s medicinbaly zabere až dvě hodiny. "Docela žere čas," uleví si Špotáková. Různé cviky vyžadují různé váhy míčů. "A musíme je dělat i na druhou stranu kvůli kompenzaci," dodá kouč. Stojí uprostřed tělocvičny, kousek za čárou, jež na zelené podlaze vyznačuje polovinu tenisového kurtu. Špotáková mu hází dvoukilový medicinbal. Pěkně do rukou. Kouč jí míč vrací lehčeji, s odrazem o zem. Pak se chytí za rameno. "A to mám věšet záclony." |
Deštivé počasí mění v pondělním dopoledni lidi v chodící ospalce a mátohy. Zato Barbora Špotáková se cestou do tělocvičny jako nezbedná školačka sklouzne po zábradlí na schodech. "Jsem docela ráda, že prší."
