Umět skákat se v basketbalu hodí. A Matúš Bubeník skákat uměl, díky tomu objel dokonce i několik smečařských soutěží.
„Jenže jsem byl vždycky samá ruka, samá noha - vysoký a hubený. A oni mě u nás v Holíči, kde basket nehrálo moc lidí, cpali pod koš, což nebylo úplně ončo,“ líčí 26letý absolvent Masarykovy univerzity.
A tak místo k obroučce začal létat přes laťku, což ho vyneslo až na olympiádu v Riu. Formu si nyní ověří na mistrovství Evropy v Amsterdamu. „Je to takový test před olympiádou, jestli se na velkou akci umím připravit,“ hlásí Bubeník.
Jaký výsledek vás potěší?
Chtěl bych se dostat do finálové dvanáctky. Což bude na olympiádě samozřejmě o hodně těžší.
Myslíte už na Rio?
Těším se moc, ale nechci se těšit hrozně moc. Když se někam hrozně moc těším, tak se něco nepovede, takže se snažím být v klidu.
Připravit o start by vás mohlo jen zranění. Hlídáte se víc?
Mám trošku zvýšené dávky vitaminů na imunitu, jinak všechno probíhá normálně. Akorát nedělám blbosti. Rád hraju basket nebo beachvolejbal, ale teď se jim snažím vyhýbat. Věnuju se jenom atletice.
Původně skákal k basketbalovému koši, nyní se Matúš Bubeník vrhá přes výškařskou laťku. Venku už přeletěl 229 centimetrů, v hale ještě o dva víc. |
Slovensko moc atletických hvězd nemá. Jste tam hodně známý?
Pár lidí by mě znát mohlo. Ale já se na Slovensku moc nepohybuju, tady v Brně jsem trochu schovaný, takže nejsem tolik v povědomí.
Kde jste vlastně víc doma - v Holíči, kde jste vyrostl, nebo v Brně?
Zázemí mám v Brně. Žiju tady šest let, atletiku jsem naplno začal dělat až tady. Považuju se za Slováka, ale jak slyšíte, tak čeština mi nedělá problémy. Jsem ze Záhorí, narodil jsem se v Hodoníně, takže mám k češtině hodně blízko. A jak už jsem dlouho v Česku, tak jsem v tomto ohledu přešel na druhou stranu.
Co vám na Brně imponuje?
Je to hezké město plné studentů a mladého života. Líbí se mi, že je to takové komorní. Člověk se všude dostane za chvilku.
Ale podmínky k atletice tu ideální nejsou, špičkoví závodníci odcházejí...
Popravdě jich tu moc není. Skok do výšky se tu dělat dá, protože nepotřebujeme extra moc místa a vejdeme se i do menší haly. Já trénuju na Sportovním gymnáziu Ludvíka Daňka, za což chci poděkovat, protože jinak bych se přes zimu neměl kde připravovat.
Hrával jste basketbal. Jak jste přičichl k atletice?
Na základní škole jsme měli suprového tělocvikáře, který s námi dělal všechny atletické disciplíny. A skákání do výšky mi docela šlo, protože jsem byl vysoký. Pak jsem hrál basketbal, ale protože jsem docela dobře skákal, tak jsem šel na nějaké závody a skočil jsem asi 205 centimetrů, což byl tehdy na Slovensko a na můj věk skvělý výsledek. Takže jsem začal skákat víc a víc a nakonec jsem od basketbalu přešel k atletice úplně.
Není výška nudnější? Přece jen je to pořád ta samá činnost...
Až tak nudná není. Je tam hodně co spekulovat a náš trénink je pestrý, neskládá se jenom ze skákání do výšky. Děláme spoustu odrazů do písku, do dálky, přes překážky, běháme, posilujeme. Takže to určitě není monotónní.
Přeskakujete překážky i v běžném životě? Třeba zábradlí?
Když jsem byl mladší, tak jo. Ale teď už občas cítím, že mě po tréninku bolí nohy, tak ho raději obejdu.
Hodně jste se zlepšil pod vedením bývalého výškaře Svatoslava Tona. Co přesně vás naučil?
On mi pomohl v hodně věcech. Určitě jsem měl dobré základy od prvních trenérů, ale když jsem začal trénovat se Svaťou, bylo to takové profesionálnější. Poradil mi po mentální stránce, některé věci jsme si utřídili, trénink jsme víc rozfázovali a začalo to sedět.
Ovlivnil i vaši techniku?
Změnil mi rozběh z osmi kroků na sedm. V technice se rýpeme pořád, protože mám hodně zlozvyků z basketbalu. Tam je dvojtakt silový z krátkého rozběhu, což je trošku opak skoku do výšky. Já to v sobě pořád mám zakódované a bojujeme s tím asi nejvíc.
Jaké jsou klíčové fáze skoku? Napadají mě: rozběh, odraz a let.
Já letovou fázi moc neřeším. Svaťa se mě občas snaží nějak nastavit, ale nejdůležitější je, jak člověk k laťce doběhne a jak se mu podaří odrazit. Když udělá všechno správně, tak ve vzduchu už je to v podstatě jenom estetická záležitost.
Na co před skokem myslíte?
Trenér mi říká, abych byl uvolněný a nechtěl to „přeskočit“, odrazit se na sílu. Snažím se to rychle odběhnout a lehce odskočit, aby ten skok nebolel a byl precizně udělaný.
Máte respekt z větších výšek?
Osobní rekordy je těžké překonat proto, že člověk už není tolik uvolněný, kolikrát se dostane do křeče. Na 215 centimetrů si budu věřit, ať mě probudíte kdykoliv, kdežto na 230 budu chtít být stoprocentně připravený.
Je pravda, že jsou výškaři ležérní?
Myslím, že ležérní byli spíš v éře mého trenéra. Ale je to disciplína, kde není potřeba být tak nabitý jako ve skoku do dálky nebo ve sprintech. Je to hodně o pocitu, aby se člověk cítil pohodlně. Třeba já když jsem nejvíc fyzicky nabitý, tak mi skákání vůbec nejde, potřebuju být hodně odpočatý. V tomto ohledu je nějaká ležérnost důležitá, aby byl člověk uvolněný a v klidu.
Jaká je výškařská komunita?
S většinou kluků si přejeme. Určitá rivalita tam samozřejmě je, a když se závodí, jde kamarádství stranou. Ale není to tak, že by tam někdo chodil a popichoval někoho, že to neskočí. Navzájem si fandíme, tleskáme a burcujeme.
A dá se atletikou vydělat?
Dá se tím uživit, dají se vydělat i hezké peníze, ale je velmi malé procento lidí, kteří na to dosáhnou. Třeba ve skoku do výšky je v Česku takový jeden, já jsem možná druhý, ale taky to ještě není žádná sláva.
