Poprvé se letos představíte na německém mítinku ISTAF indoor. Zraněná pata vás už neomezuje?
Pokud půjde všechno dobře, tak bych měl 14. února v Berlíně startovat. Pokud by mě ale pata začala nějakým způsobem bolet, tak start sezony samozřejmě posunu. Přece jen halová Evropa je prioritou.
V Berlíně jste závodil i loni – skočil jste 570 cm a bral 2. místo. Co od prvního startu čekáte?
Na výsledek jsem sám zvědavý. Pata mě lehce omezovala, ale všechno zlé je na něco dobré. Absolvoval jsem alternativní trénink, takže to nebylo tak, že bych se čtrnáct dní válel. Trénoval jsem každý den. Když jsem nemohl běhat, o to víc jsem pracoval na jiných věcech, takže zas takový výpadek to nebyl.
Cílem v Praze bude postoupit do finále?
Určitě. Bedna by byla hezká. Loni jsem měl dvě medaile, takže nemůžu říct, že finále mi bude letos stačit.
Byla by škoda v Praze nezávodit, když jste vykoupil takřka celou řadu sedadel.
Přece jen se velký šampionát do Prahy vrací po 37 letech, takže to za to stojí. Bylo by smutné, kdybych se do finále nedostal, ale myslím si, že si to rodiče užijí tak či tak.
Na sociální síti jste žertoval, že když se vám nepodaří kvalifikovat, hlásíte se na pozici skákajícího maskota.
Na loňském šampionátu v Curychu se mi velmi líbil maskot Cooly, byl fakt pecka. Taky by nebylo špatné, kdyby Krteček v Praze běhal a skákal. Jen nevím, koho tady do kostýmu oblečou. Mně by z něj asi trčely nohy.
Tyčkař Jan Kudlička ve finále mistrovství Evropy v Curychu
Zdá se, že jste zhubl. To byl záměr?
Asi dvě tři kila, ale ani nevím, jak se mi to podařilo. Když jsme absolvovali skokanské tréninky na Tenerife, skákal jsem stejně vysoko jak loni touhle dobou, ale na měkčích tyčích. Když tedy nebudu muset běžet s tak těžkými tyčemi, tak se mi možná bude skákat snáz.
Po hale plánujete co?
Letos poprvé uděláme změnu. Domluvili jsme se s trenérem, že už deset dní po šampionátu odletím na tři týdny do Afriky. Předtím jsme každý rok trávili v Harrachově a trénink byl kombinací běžek, sjezdovek, skákání z můstku.
Skákání z můstku?
Tyčkaři se nemají bát. Normálně jsme skákali z osmadvacítky na běžkách. Není to nebezpečné. Když člověk spadne, je to jako do peřiny. Asi bych na to nehnal někoho, kdo neumí na lyžích, ale já jsme docela zdatný lyžař.
Jak daleko jste skočili?
Létalo ke dvaceti metrům.
Na mítinku v Berlíně by měl startovat i světový rekordman Renaud Lavillenie. Bude to tedy opět Lavillenie proti zbytku světa?
Vypadá to tak. Kluci teď skáčou kolem 570 centimetrů, možná o deset víc, ale on má skočeno 6 metrů. Zase je otázka, jak mu to půjde na normálním povrchu. Myslím, že i já fyzické parametry na šest metrů mám, ale jsou věci, které mi těch dvacet centimetrů sráží. Třeba že si levou rukou blokuju tyč v ohybu. Pracujeme na tom a věřím, že se nám to podaří odstranit.
Jak se rodí šestimetrový tyčkař?
Hlavní předností je rychlý běh. Být šikovný, mít gymnastický základ. Figurou by to neměl být typický sprinter. Je lepší, když jsou nohy štíhlejší a ramena těžší.
Patříte k velmi výrazným a sebevědomým atletickým osobnostem. Jak na psychice pracujete?
Před halovým mistrovstvím světa loni v Sopotech jsem začal spolupracovat s paní doktorkou Sládečkovou. Člověk se nesmí stresovat a myslet na to, že by to nevyšlo. Je potřeba si sport užívat.
Takže tlak v průběhu halového mistrovství by vás neměl zasáhnout?
Spousta lidí si myslí, že šampionát v Praze je hodně svazující, ale pro atlety je velmi špatně, když si to v hlavě nastaví takto. Všichni bychom si to měli jít společně užít. A když to nevyjde, tak by to třeba mohlo vyjít v létě na mistrovství světa v Pekingu.
