V jedné ruce držela nerezovou kouli, co váží 4 kila, ve druhé osmkrát lehčí šišku, se kterou do loňska válela v ragby. Jedna její ruka držela budoucnost, tou druhou mávala své sportovní minulosti.
Pro Anglii vyhrála za patnáct let kariéry přes 70 trofejí a stala se tak nejznámější hráčkou ragby z ostrovů, ale poté, co její klub Saracens vyhrál Anglický pohár, kterým ozdobil ligový titul, začala hledat novou výzvu. Po sedmnácti letech se vzdala svého srdečního sportu a připomněla si, že v mládí bývala vrhačským příslibem.
Ve škole totiž začínala s diskem a když loni v létě trénovala po boku paralympijských reprezentantů, dostala dotaz: Co plánuješ dělat dál? A ona začala dumat. Že by atletika?
Sportovně vyrůstala v atletickém týmu Haringey Athletics Club, kde kdysi běhal i Sebastian Coe, Alphonsiová coby školačka excelovala v kouli a disku.
Jenže její učitelka tělocviku hrála ragby a ona se do hry zamilovala. Ale o dvě dekády později se z vrcholu jednoho sportu vrhla na dno toho druhého.
„V ragby jsem dosáhla to nejlepší,“ uznala. „Teď jsem se vrhla na něco nového a při každém tréninku si říkám: Posunuju se a dostávám se do techniky.“
V únoru ve svém prvním závodě byla čtvrtá za 10,24 metru, její osobní rekord je nyní 11,44 metru. Ty nejlepší ženy v Británii však házejí o pět metrů dál. Přesto jsou olympijské hry v Riu jejím odvážným cílem. A nebo že by Tokio 2020? „Ještě nebudu tak stará,“ říkala Alphonsiová pro deník The Independent. „A odhaduju, že na konci tohoto léta bych mohla házet někam k patnácti metrům.“
Jediné číslo, které aktuálně Alphonsiovou zajímá, je 17,80. Přesně taková je hodnota kvalifikačního A-limitu, aby si zajistila místo v letadle do Ria. Jenže to by musela udělat obří výkonnostní posun, aby se její sny staly realitou. Nyní je až 43. nejlepší Britkou.
Novozélanďanka Valerie Adamsová, královna těžké atletiky, má osobní rekord skoro o 10 metrů dál, a stejný je i nepoměr v proporcích obou sportovkyň - zatímco dvojnásobná olympijská šampionka váží 120 kilo, její britská soupeřka jen 75 kilo.
Čísla možná mluví proti ní, ale to její odhodlání nezmenšuje. I trenérka ji uklidňuje: „Je neuvěřitelné, čeho už jsi dosáhla. Holky, co házejí čtyři pět let, dokážou to, co ty teď.“
Přesto už Britka kolikrát zapochybovala, co to vlastně dělá. Jestli tenkrát neudělala chybu. „Jednou se uklidňuju, že jsem nováček,“ říkala. „Pak ale přijde den, kdy jde všechno úplně skvěle.“
Její sen o Riu zatím žije.
