V sobotu ho čeká start na halovém mistrovství republiky v Ostravě, od 18. března pak halové mistrovství světa v Bělehradě, kam už má jistou nominaci.
Na obou podnicích má velké cíle. Na domácí scéně se představí z plného tréninku, přesto chce předvést čas, který by ho zařadil mezi aktuální světovou osmičku.
V srbské metropoli by poté rád postoupil do finále. „A pak se uvidí, ve finále umí překážky škodit každému stejně,“ povídá sedmatřicetiletý Svoboda.
Pomohla vám k aktuální pohodě zdárná příprava?
Ano, vypadala dobře. Strávil jsem deset týdnů na Tenerife za podpory svazu a Olympu, za což jsem vděčný. Kromě covidu a třísla to proběhlo bez zranění, což je v mém podání na mávnutí ruky. Také mi tentokrát všichni podali pomocnou ruku s totálním servisem.
To jste dříve necítil?
Dřív bylo hodně otázek, jak to se mnou vypadá, kdy vyběhnu… Ty jsem letos nedostával, cítil jsem, že se mi věřilo víc než normálně.
Bez Staňka i Sasínka. Ostravský halový šampionát ale láká na honbu za limity |
Čím si to vysvětlujete?
Měl jsem limit na mistrovství světa v hale, na venkovní Evropu v Mnichově a na mé poměry jsem vysoko i v rankingu pro světový šampionát v Eugene. Najednou se ke mně lidi chovali tak: Má splněno, pojďme si ho hýčkat, třeba ještě může něco předvést. Dostal jsem podporu ze svazu i finančně, takže jsem si mohl soustředění prodloužit ze šesti sedmi týdnů na deset. A právě být v teple je alfa omega v mém věku.
Jak se na vás ještě projevila vydařená loňská sezona?
Sebepoznáním. Je smutné říct, že – v té době – v šestatřiceti taková věc přijde. Jak se tělo vyvíjí, jak stárne, tak má najednou úplně jiné preference. Zjistil jsem, že na mě už nefunguje to, co ve třiceti. Je to pořád dokola: poznávat se, poznávat se.
Na co nového jste přišel?
Na to, že už to není tolik o technice, protože tu už mám relativně zažitou. Už je to spíš o síle, dynamice… Ale třeba i o plavání, je potřeba tělo i protáhnout. Když si vzpomenu na Rockyho Balbou, jak ho Apollo Creed mučil v bazénu, tak si vždycky říkám: lempl na druhou, ale má to smysl.
 |
Kde neustále berete sílu a motivaci pokračovat?
Sport by byl hrozně jednoduchý, kdybychom to vzdávali. Dělám překážky. Věk, zdraví, i to jsou takové životní překážky. Takže já to mám nastavené tak, že je chci překonávat. To je můj styl života: bojovat s překážkami a nejen na dráze.
Máte právě kvůli všem těm zraněním větší chuť pořád běhat?
Ano. S jídlem roste chuť i hlad. Já mám ten hlad ještě o to větší a nejsem smířený, že jsem ještě nepředvedl to, na co moje tělo mělo. Pořád věřím, že v sobě ještě třeba devadesát procent ze sta mám.
Což znamená?
Pořád věřím, že těch 90 procent stačí na to, abych konkuroval nejlepším. Možná ne Grantu Hollowayovi, ale cesta k druhému třetímu je otevřená. Já jsem byl vždycky takový: nastavit si čas, cíl a jít to udělat. Když to nevyjde, tak ať, s tím umím žít. Ale chci vědět, že jsem pro to udělal maximum.
Nikdy jste nepochyboval?
Jednou dvakrát. Zní to možná blbě a namyšleně, ale já jsem vždycky věřil, že moje tělo je něčím výjimečné a že v něm něco je. Nikdy jsem to ale nedotáhl do cíle. Vždycky jsem to nechal na 65 procentech a na nich jsem vždycky skončil. Jednou jsem to dotáhl na 80 procent, když jsem zaběhl 7,44 v hale.
Očkovaný jsem. Ale z donucení. Před depresí se Svoboda ukryl na Tenerife |
Kdo vám nyní řídí přípravu?
Teď trénuju zase s Danem Hejretem. Což je vtipné, posledně do Bělehradu jsme spolu jeli taky (a Svoboda si z něj v roce 2017 přivezl evropský halový bronz). Umí skvěle ozdravný systém trénování. Není to jen jednosměrná cesta atletiky, ale děláme mnoho věcí kolem. Moje tělo jelo dlouho na jedněch kolejích, jenže já potřebuju jet na více místech. Přináší to ovoce.
Máte nějaký příklad?
Ve zkratce: jdu do posilovny a mám jasně daný stereotypní trénink, který by měl sprinter dělat. Přemístění, zakopávání, přísedy, výskoky na bednu a tak. A já teď přijdu a ze šesti cviků, co jsem měl předtím, jich mám třeba dvanáct. Musím být všestrannější, jak tělo namáhám jednostranně, dochází k problémům. A jinak mám nastavenou i regeneraci.
Jste na sebe přísnější?
Když si to nastavujete sám, dokážete si odůvodnit, proč jste něco neudělal. Jenže je to právě o tom stoprocentním přístupu, u mě tedy stodesetiprocentním. Hrozně bych si přál se vrátit do dvaceti let, abych si mohl nafackovat a říct si: Peťane, jsi blbej, takhle se to nedělá.
Jaká tedy máte před letošní sezonou očekávání?
Mám velká očekávání na mistrácích. I když v Ostravě poběžím z plného tréninku, chci se dostat do osmičky nejlepších na světě.
Petr Svoboda dře v semifinále na 60 metrů překážek.
A v Bělehradě?
Je to můj klasický výkřik, že chci zaběhnout neuvěřitelný nesmysl, ale už nemám čas tam jet, doplnit dráhu a užívat si atmosféru. Mám jiné vize a chci se tam probojovat do finále. Tam se ukáže. Ve finále umí překážky škodit každému stejně. Už jsem zažil mistrovství světa, kde se braly medaile za 7,61. Letos je tam jeden člověk, co běhá pravidelně pod 7,40 (Grant Holloway). Ti další jsou za 7,58 až 7,47, což věřím, že na to moje tělo pořád má.
Zároveň asi budete také věřit, že se vám nepřihodí další zdravotní komplikace, že?
Když vydržím a zakončím halovou sezonu zdravý, tak je to super odrazový můstek do léta. Pořád je dost času, kdy se může spousta věcí pokazit, ale už si to nepřipouštím. Zkouším svůj mentální koučink nastavit tak, že toho, co se pokazilo, už mám za sebou tolik, že teď přijde lepší část mého života.
Jak dlouho by podle vás mohla trvat?
No… Chci vydržet do olympiády v Paříži. Vždycky jsem měl sen být na třech olympiádách. Londýn mi utekl, Tokio mi uteklo, tak mi nezbývá než to odbojovat dál. Cítím se dobře, je fajn v sedmatřiceti cítit v těle takovou sílu. Ukáže ale čas, budu se rozhodovat vždy po sezoně, jestli na to tělo má. Ale zatím si věřím.
