„Budu na něj vzpomínat smutně,“ souhlasně pokyvoval hlavou osmatřicetiletý rodák z Třebíče, který vyrůstal v nedalekém Budišově. „Na halovém svěťáku jsem si věřil na finále, ale v semifinále jsem zaspal na startu. Před letním mistrovstvím světa jsem potom onemocněl, a navíc jsem si ještě natrhl sval. Čtyři týdny po šampionátu jsem se nestihl dát do hromady na Evropu. Pro mě to byl vyloženě smolný rok,“ dodal Svoboda.
Takže jste už netrpělivě vyhlížel jeho konec, aby začal nový, mnohem povedenější?
A s čistým štítem, prosím.
Co vaše zdravotní trable, aktuálně je všechno v pořádku?
Cítil jsem se dobře, ale po návratu ze soustředění jsem onemocněl nějakou virózou. Asi jako každý v téhle době. Svátky jsem tudíž neprožil úplně nejlíp, jenže to je taková nemoc, že člověk ví, že se z ní poměrně rychle zmátoří.
Příprava byla dostačující?
Jo, natrénováno bych měl mít, takže uvidíme, co z toho bude. Závodit začnu 21. ledna v Jablonci, tak se nechám překvapit. Každopádně bych to hned rád odpálil.
Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré, sice jste byl nemocný, ale aspoň jste si mohl užít Vánoce v klidu...
Užít, neužít... Na to, abych si je pořádně užil, jsem nebyl v kondici. Jen jsem se trochu pohnul a už jsem se potil. Ale je pravda, že jsem se aspoň nikde necoural, nikam jsem nemusel jezdit, byl jsem pěkně doma.
Petr SvobodaNarodil se 10. října 1984 v Třebíči, ovšem pochází z Budišova. Jako malý kluk sice začal nejprve s fotbalem, nicméně při školních atletických závodech na střední škole si ho všiml trenér Pavel Svoboda a nabídl mu, aby začal chodit do atletického oddílu. Zpočátku to zkoušel jako sprinter a dálkař, časem se ale zaměřil na překážky. A udělal dobře. Jeho největším úspěchem je titul halového evropského šampiona z roku 2011. |
Pamatuju si, že v minulých letech jste konce roku trávil na soustředění na Kanárských ostrovech, letos jste v přípravě tuhle destinaci vynechal?
Ne, zase jsem tam byl, ale tentokrát jen na šest týdnů. Říkal jsem si, že až se vrátím, bude většina lidí už odjetých pryč na svátky a já se tedy aspoň vyhnu marodění.
Jenže tenhle váš plán evidentně selhal...
Přesně tak. Ve finále to bylo úplně stejné, jako když jsem byl na Kanárech deset týdnů. Děti stejně pořád chodí trénovat do haly, takže stačí, aby tam někdo prsknul, nadechnete se a je to. Aspoň vím, že v tomhle směru nemá smysl spekulovat.
Naštěstí už máme všichni zase „jen“ obyčejnou chřipku...
Já si teda myslím, že to byla chřipka pořád, akorát se hodilo ji na nějaký čas pojmenovat covid-19, aby někteří lidé vydělali, ale to nemá cenu řešit. Navíc tahle moje viróza byla jiná, takovou jsem dřív neměl, najednou jsem lehl ze dne na den a byl úplně hotový.
Nechci, aby to vyznělo nějak zle, ale nemůže to být dáno i věkem? Přece jen čas člověk nezastaví...
No samozřejmě, že může, to připouštím. Na druhou stranu si pořád říkám, že dokud jsem neomarodil, cítil jsem se jako mladý Jura. (směje se)
Překážkář Svoboda si obnovil svalové zranění a přijde o ME v Mnichově |
Už víme, že Vánoce jste proležel, ale co Silvestr? Vítal jste Nový rok bouřlivě?
Kdepak, by jsem zavřený doma. Právě proto, že po nemoci jsem byl pořád celkem dost oslabený a nechtěl jsem dát žádné nemoci šanci, aby na mě skočila. Navíc v mém sportovním věku už je každý další rok útrpný. (směje se)
Když už jste zmínil váš sportovní věk, ještě pořád cítíte, že můžete něco velkého dokázat?
Jo, ještě to tam pořád je. Ovšem je taky otázka, jestli se to dá sladit se zdravím. To je na tom totiž to nejhorší, že člověk cítí, že to v něm pořád dřímá, ale pak přijde právě nějaká nemoc nebo zranění. A s chřipkou nemůžete běžet naplno.
Jinými slovy se ještě stále chystáte rvát na atletické dráze se soupeři, osudem i sám se sebou?
Zatím ano, ještě se budu rvát. Uzavřít bych to chtěl až olympiádou v Paříži příští rok. Tam jsem měl svoji první zlatou medaili na halovém mistrovství Evropy, tak by to pro mě mohl být takový happy end.
A nemáte už někdy plné zuby poznámek škarohlídů, kteří vaše výsledky komentují stylem: Jéé, on už je zase nemocný, zraněný, proč už toho dávno nenechal?
Loni po Oregonu jsem tyhle komentáře četl dost, a musím říct, že to bylo hodně smutné čtení. Jenže pak jsem si zkusil některé profily těch křiklounů rozkliknout... A najednou zjistíte, co je to vlastně za existence, hodně věcí vám dojde. Většinou jsou to totiž lidi, kteří jsou mladší, ale mají obrovský pupek a sami se sebou jsou nespokojení. Obyčejný člověk, který žije spokojeně, většinou druhým fandí.
Svoboda si řekl o MS: Kousnul jsem do dortíku, jedu bojovat o nesmrtelnost |
Pojďme tedy raději k něčemu příjemnějšímu, je začátek roku, kdy si lidé dávají nejrůznější předsevzetí, také nějaké máte?
V poslední době ani moc ne. Alkohol nepiju, nekouřím a sladkosti si dám jen jednou za čas, takže omezovat je nebudu.
To je asi dobře, protože pak už by vám zřejmě rovnou narostla svatozář...
(směje se) Možná jo. Já jsem prostě spokojený s tím, co dělám, a naopak s tím, co nedělám. Jedině snad, že zkusím vylepšit protahování.
Dáme ještě jeden pohled zpátky, byl loni nějaký sportovní výkon, který vás opravdu zaujal?
Obdivuju jamajskou sprinterku Shelly-Ann Fraser-Pryce. Taky už závodí spoustu let a na tom trůnu pořád sedí jako přikovaná. Obdivuju její zdraví a její pořád neskutečně rychlé časy.
