Mo Farah? Ne, takhle se nejmenuje.
„Jsem Husajn Abdi Káhin,“ říká čtyřnásobný olympijský šampion v rozhovoru pro BBC. „Jméno Mo Farah mi vymysleli lidé, kteří mě z Džibutska zavlekli do Velké Británie.“
Přitom dříve Farah svůj příběh líčil tak, že se na ostrovy dostal jako uprchlík ze Somálska spolu se svými rodiči.
Teď ale přiznal, že to bylo jinak.
Farah se po třech letech vrátí na maratonskou trať, poběží v Londýně |
Že rodiče v Británii nikdy nebyli a že matka spolu s jeho dvěma bratry žije na rodinné farmě v neuznávaném státu Somaliland. O otce Abdiho přišel ve čtyřech letech při přestřelce v době občanské války v Somálsku. Jeho samotného v osmi nebo v devíti letech odvezli do Džibutska, kde žil s cizí rodinou.
„Špatné vzpomínky z dětství dokážeš zablokovat. Ale dokážeš to jen na nějakou dobu. Já to zvládal spoustu let, ale teď už to muselo ven,“ přiznal.
Mlč, jestli chceš vidět rodinu
Bylo mu pouhých devět let, když ho z východoafrické země odvezla žena, kterou do té doby nikdy neviděl. Netušil, kam s ní jede, netušil vůbec nic.
Řekla mu jen, že spolu odjedou do Evropy za příbuznými. Jenže to se nekonalo.
„Když řekla, že tam budeme u příbuzných, byl jsem fakt nadšený. Navíc jsem nikdy neseděl v letadle, takže do té doby to byl dobrodružný zážitek,“ vzpomínal.
To ona mu také řekla, že se má představit jako Mohamed. Měla u sebe falešné cestovní doklady, na kterých byla jeho fotografie u jména: Mohamed Farah.
Hned po příletu ho vzala do svého bytu v Hounslow v západním Londýně, sebrala mu papír, na kterém měl napsané kontaktní údaje příbuzných.
„Přímo přede mnou ho roztrhala a hodila do koše. V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem v průšvihu,“ líčil. „Řekla mi, že mám držet jazyk za zuby, jestli chci ještě někdy vidět svou rodinu. Často jsem se zamknul v koupelně a brečel jsem.“
Žena ho také donutila pracovat v domácnosti jiné rodiny, kde víceméně otročil. Aby dostal alespoň najíst, uklízel, staral se o děti, o všechno.
Ani studovat nemohl, až ve dvanácti letech se poprvé mohl začít pořádně učit. Zapsal se do 7. ročníku na Feltham Community College, kde dál hrál to divadlo o uprchlíkovi ze Somálska.
„Byl vážně neudržovaný, špinavý. Anglicky moc nemluvil a byl emocionálně a kulturně odtrženým dítětem,“ popsala učitelka Sarah Rennieová.
Nikdo nikdy nepřišel na rodičovské schůzky, nikdo se o jeho prospěch nezajímal. Vlastně ano, jeden člověk ano, Farahův učitel tělocviku Alan Watkinson.
„Všiml jsem si, že jediný jazyk, kterému skutečně rozuměl, byl jazyk tělocviku, sportu,“ vzpomínal Watkinson.
Začali si rozumět natolik, že Farah po nějaké době Watkinsonovi prozradil celý svůj pravdivý příběh. I to, jak otročí v jedné rodině jen proto, aby měl co jíst.
Watkinson okamžitě informoval o celé situaci sociální úřady a pomohl Farahovi dostat se do jiné somálské rodiny. Obrátil mu život naruby.
„Jasně, pořád mi chyběla má rodina, ale od té chvíle se všechno zlepšilo. Měl jsem pocit, že jsem ze sebe shodil spoustu stresu, a tehdy se objevil skutečný Mo,“ vyprávěl. „Pan učitel mě zachránil.“
Watkinson mu pak pomohl zajistit i britské občanství, a Farah tak mohl začít reprezentovat Británii v běžeckých závodech.
Byť to získání neproběhlo úplně podle pravidel vzhledem k tomu, že se ve skutečnosti nejmenuje Mo Farah. I proto by o něj i teď mohl přijít.
„Ale nepřijde. Celý ten příběh se totiž odehrál dávno a Mo Farah byl malý kluk, který v té době dělal otroka v domácnosti, za nic z toho nemůže. Je to celé jen smutný příběh o obchodování s lidmi za účely vykořisťování. I proto ministerstvo žádnou státní příslušnost odebírat nebude,“ řekl k tomu advokát Allan Briddock.
Zachránilo mě, že umím běhat
Jak Farahova sláva rostla a on se stal mistrem světa, olympijským vítězem, v somálské komunitě v Británii byl čím dál známějším. Proto za ním jednoho dne přišla žena, která mu předala kazetu.
Obsahovala nahranou zprávu od někoho, koho roky neslyšel - od maminky Aishy.
„Zpívala tam takové smutné písně, tradiční pro naši zemi. Poslouchal jsem to dny, týdny,“ vzpomínal.
Na druhé straně kazety pak bylo telefonní číslo s textem, že má zavolat. Ale pokud by mu to způsobilo jakékoliv potíže, ať raději nevolá.
„Samozřejmě, že jsem hned volal,“ vzpomínal.
„Když jsem ho poprvé slyšela, chtěla jsem se k němu hned přenést ze vší té radosti, kterou jsem cítila. Jen ta radost z jeho hlasu mě přiměla zapomenout na všechno, co se stalo,“ vyprávěla maminka.
Až později mu vysvětlila, že ho poslala pryč kvůli válce. Že si myslela, že v Somálsku všichni umřou, protože tam nebylo nic. Žádný dobytek, žádná půda.
Mo Farah byl povýšen do šlechtického stavu.
A tak ho vyslala za strýcem do Džibutska, jenže pak ztratila kontakt.
„Nikdo mi neřekl, že tě odvezli do Británie. Neměli jsme telefony, nebyly silnice, celá země byla zdevastovaná,“ líčila. „Nemyslela jsem si, že tě ještě někdy uvidím.“
Co Faraha přimělo, aby svůj pravdivý příběh po tolika letech zveřejnil?
Hlavně touha změnit vnímání veřejnosti. Chce, aby se lidé dozvěděli, jak skutečně funguje pašování lidí a otroctví.
„Nevěděl jsem, že existuje tolik lidí, kteří prožívají to samé, co mám za sebou já. Jen to dokládá, jaké jsem měl štěstí. Zachránilo mě to, že jsem byl jiný, že umím běhat,“ uznal.
