Teď je rok 2016. Do Tábora se mistrovství republiky vrátí o víkendu už potřetí. A dnes pětatřicetiletá bývalá atletka u toho bude také. Ale o titul už bojovat nebude. Je to pět let, co s vrcholovým sportem skončila. Vrátila se z Prahy do Bechyně. Stará se o syna Davida, pracuje v administrativě a pomáhá vychovávat další úspěšné táborské výškaře.
„Mistrovství republiky si užiju jako divák a poprvé také jako trenérka,“ říká Iva Straková.
Těšíte se?
Moc. Už je to skoro pět let, co jsem vypadla z vrcholové atletiky, a s lidmi v ní se nemám šanci moc potkat. Je to pro mě příležitost vidět znovu známé tváře. Některé v akci a ty vysloužilé pak na tribuně. A potom se těším na to, že synovi můžu ukázat sport, který jsem dělala. Objevit bych se měla i v roli trenérky. Doufám, že snad dva moji svěřenci budou závodit, a budu nervózní z toho, jak se s takhle velkým závodem poperou.
Iva StrakováNarodila se 4. srpna 1980 v Táboře. Odmala žije v Bechyni, kam se po skončení atletické kariéry zase vrátila. Výškařka je dvojnásobnou mistryní republiky z let 2005 a 2009 a čtyřikrát skončila na druhém místě. V hale získala celkem čtyři české tituly. Zúčastnila se dvou olympijských her v roce 2004 v Aténách a v roce 2008 v Pekingu, kde se probojovala z kvalifikace do finále a obsadila dělené 12. místo. Čtyřikrát se zúčastnila mistrovství světa a dvakrát evropského šampionátu. Její osobní rekord venku je 195 centimetrů, v hale pak dokázala skočit ještě o tři centimetry více. Dnes pomáhá s trénováním mládeže v Táboře. |
V roce 2011 jste ukončila vrcholovou kariéru. Je pro vás fakt, že jste začala trénovat, návratem k atletice?
Je to takové udržování. Ale úplně něco jiného, než jsem měla předtím. Jsem ráda na stadionu, ráda se tam vracím a vždycky, když tam člověk přijde, tak je myšlenkami jinde a relaxuje. Neplánovala jsem, že budu trénovat. A ani to nemám tak, že bych se tím živila. Dělám to po práci a jak mi to čas povolí.
A jak vás to baví?
Máme tréninkovou skupinu s Romanem Bémem. On do toho dává své letité trenérské zkušenosti, já zase můžu přinést pohled člověka, který se léta pohyboval na vrcholové úrovni. Doplňujeme se. Mladým atletům poradím, povyprávím o závodech, o tom, co jsem jako závodnice prožívala, a doufám, že jim to k něčemu je.
Ve výšce jste asi nejslavnější táborskou odchovankyní. Jak jste na tom v klubu v téhle disciplíně teď?
V Táboře má výška tradici. Právě Roman Bém se jí věnuje léta, je šikovný, se závodníky to umí. A když si to převedeme na nějaká čísla, tak když je první liga družstev žen, tak celé družstvo získá z jednoho závodu třeba 110 bodů. Jen výškařky z toho třeba 35. To je fakt úspěch a i některé z těch holek dokážou být všestranné. Jsou to šikovní mladí lidé. Snažíme se je u toho držet a je to baví. Je tam velká skupina. Dobrá parta. Doufáme, že i výsledky půjdou výš, aby třeba už konečně překonaly ten můj krajský rekord, který pořád držím.
Výška je specifická disciplína. Skočíte si ještě někdy jen tak pro radost?
Občas mě na tréninku hecují, abych si skočila, abych jim to ukázala, že když jsem skákala ke dvěma metrům, že to pro mě přece nic není. Ona to ale není tak úplně pravda. Jen tak to nejde. I já jsem si ze začátku myslela, že jak budu trénovat, tak budu dělat i něco pro sebe. Pokud ale chcete někoho vést, musíte to dělat naplno a už není čas si trénovat sám. Ambice, že bych ještě sama skákala, ze mě vyprchaly. Také je to způsobené tím, že ke konci mé kariéry jsem měla zdravotní problémy. Kotníky, kolena, záda. Nějakou dobu, když jsem skončila a byla na mateřské, mi atletika nechyběla. Po třech letech se to začalo vracet a začala jsem taky sama víc něco dělat.
Ptal jsem se třeba proto, že Romana Dubnova, vaše největší soupeřka, závodila ještě v loňském roce ve 37 letech.
Ona měla dítě mnohem dřív než já a po mateřské zažívala největší úspěchy. Záleží na tom, kdy si závodnice rodinu pořídí. Když ji má v pětadvaceti, návrat je lehčí než v jedenatřiceti letech. Pak je to daleko těžší. Romča se držela. Dokázala si to okolo zajistit, aby to šlo i s dítětem.
Nedávno se vzpomínalo na váš táborský souboj z roku 2008, kdy jste na prvním zdejším domácím šampionátu bojovaly o zlatou medaili, a nakonec jste brala stříbro. Podobných soubojů jste ale zrovna vy dvě vedly hodně, ne?
To ano. Ale tenhle si pamatuju víc. Asi na něj nezapomenu. Bylo to napínavé. Ten den mi nebylo dobře, ale v Táboře jsem chtěla vyhrát a strašně jsem se těšila. Jako závodnice, která už se dostala na nějakou úroveň, jsem se vracela do míst, kde jsem začínala. O to víc jsem chtěla vítězství. Bylo na to. Výsledky v sezoně naznačovaly, že bych měla vyhrát. Ten den se to ale blbě sešlo, na pokusy jsem prohrála. Z mojí strany byly i nějaké slzičky.
Česká výškařka Iva Straková coby atletická trenérka
Ve výškařském sektoru se o víkendu v Táboře asi podobného souboje diváci nedočkají. Jak Jaroslav Bába v mužích, tak Michaela Hrubá v ženách, budou asi bojovat sami s výškou. Není škoda, že v současné době chybí větší konkurence a souboje z vašich dob?
Je to vždycky v takových vlnách. Když si vezmete mužskou výšku, tak se tam od roku 2000 do roku 2010 mlátili tři výškaři světové úrovně: Tomáš Janků, Svatoslav Ton a Jarda Bába. U žen to bylo podobné. Byla jsem tam já, Romana Dubnova a Bára Laláková. Kolem roku 2007, kdy jsme byly na podobné úrovni a skákaly 190 a výš, jsme se všechny sešly v Ósace na mistrovství světa a s Romanou Dubnovou jsme se dostaly i na olympiádu do Pekingu, kde jsme se obě probojovaly do finále. Ty souboje tam byly pořád. Byly to čtyři roky na vysoké úrovni. Teď to má třeba Jarda trochu těžší, a když je republika, může se stát, že bude skákat 15 centimetrů výšky úplně sám. Ale třeba pořadatelé přemluví ke startu mimo soutěže Matúše Bubeníka ze Slovenska, který by mohl skákat s ním. Taky jsem ho dlouho neviděla.
Je to pět let, co jste skončila. Jak vypadá sportovní důchod vrcholové atletky?
Jako normální život. Je to návrat do reality. Když člověk dělá sport, tak si říká, že žije běžný život. Jen si sem tam jede zazávodit a místo do práce chodí dvakrát denně na tréninky. Ale pravdou je, že to bylo úplně něco jiného. Závodníci lítají po světě, mají myšlenky od závodu k závodu, od přípravy k závodní sezoně. Mají jiný režim. Když skončí, člověk se pak učí žít normálně a já teď žiju běžný život, vychovávám syna, chodím do práce.
