V páté sérii jste o medailovou pozici přišla. A šestým pokusem jste si ji zase vzala zpět. To rozhodně nebyla nudná koncovka.
Vůbec jsem se předtím nespoléhala, že nějakých šedesát metrů a něco (31 centimetrů) ze druhé série mi bude stačit na medaili. Věděla jsem, že to je málo, že budu muset v posledních pokusech zatáhnout. I když se dneska celkově nějak daleko neházelo.
Co jste si před šestým pokusem řekla?
Že musím všechny síly spojit. Posunula jsem si o stopu rozběh, abych odhod mohla trochu dodělat. Taky jsem si vzpomněla, že mám na tribuně obě děti, a že jim musím ukázat, jak se bojuje.
Což jste provedla náramně.
A ono to vyšlo. Nádhera. Navíc moje rodina a fanoušci si to tu užili se mnou. Já jsem celé odpoledne myslela na to, že brutálně leje, že mají lístky za oštěpařský sektor na místa bez střechy a že tu šeredně zmoknou.
Na umístění v závodě jste tou dobou nemyslela?
Ne, to ne. Jak jsem říkala, žádné scénáře, očekávání, nic. Ale jakmile jsem viděla, že holky hážou takzvaně tužku, namotivovalo mě to. Kdyby ty medailové výkony byly 63, 64 metrů... to už by bylo pro mě složité. I když jsem na svůj věk ve velmi dobré formě, hody k 61 metrům jsou teď takový můj standard. Už to prostě není úplně ono.
6. DEN ME: Špotáková vybojovala posledním hodem bronz, Martínková sedmá |
Je pro vás symbolické, že jste svoji jedenáctou medaili z velké akce získala právě v Mnichově? Na stadionu, kde jste před dvaceti lety startovala na mistrovství Evropy poprvé?
Co myslíte? Já myslím, že je to docela dost symbolické. Je vlastně symbolické i to, že medaile mají dvě osmnáctileté holky a s nimi čtyřicetiletá bába.
Byl to souboj generací.
Ty generace se mění a větší symbolika, než takové obsazení stupňů vítězů, snad ani být nemůže. Ale bylo krásné, jak jsme se potom všichni radovali - a já i s dětmi. A to ještě čekám velké věci, až budeme společně skandovat. Nádhera, co víc si přát. I maminka přijela, prostě paráda, paráda.
Připlula na vlně naprosté euforie a říkala: "Takový příběh jste nečekali, co? Ale já nedělám nudné medaile." Pak Barbora Špotáková vyprávěla, že chtěla svým dětem ukázat, jak se bojuje. A ještě: "Je symbolické, že medaile tu mají dvě osmnáctiletý holky a čtyřicetiletá bába." https://t.co/JxeS8VKQHn
Budete zase jednou skandovat: Tak jsme třetí no a co?
Asi jo. To jsme skandovali v Barceloně 2010. Tam jsem měla urvaný loket a taky jsem brala bronz. Tou vzpomínkou mě Lukáš (partner) letos uklidňoval, když jsem po slabším výkonu na Diamantovce v Monte Carlu byla špatná. Lukáš mi říkal: Vždyť jsi tehdy v Barceloně házela Evropu s urvaným loktem, tak proč bys to letos neměla zvládnout? Tím mi hodně pomohl. Taky mi připomněl: Ty to vždycky vybojuješ. A má pravdu. Vybojuju. Tedy když je potřeba přehodit 60 a půl. Třiašedesát bych dneska nevybojovala.
Musíš přehodit tu Maďarku! Co? Jo, aha, dobrý. Jak Špotáková umí doma poslouchat |
Takřka celé finále se zdálo, že vás tentokrát závodění vážně baví. Usmívala jste se, dělala jste gesta do kamery.
Musela jsem aspoň něco dělat pro ty své fanoušky. Furt na mě mávali, tak nebudu dělat zagorku. (směje se)
Kdy naposledy jste se ocitla v podobném závodním módu - a tak trochu i v transu?
Už fakt dávno. V Londýně 2017.
MEDAILISTKY. Tři nejlepší oštěpařky z ME v Mnichově. Zleva bronzová Barbota Špotáková, zlatá Elina Tzengková z Řecka a stříbrná Srbka Adriana Világošová.
Věřila byste v průběhu sezony, že v Mnichově můžete mít medaili?
Víte, tohle je vlastně má první medaile po narození Darečka, první medaile s dvěma dětma a po tom, co jsem je v covidových letech sama učila doma. Loni to bylo vážně těžké. Ale letos tohle domácí doučování odpadlo a navíc Dareček už je větší. Taky jsem si říkala, že Londýn 2017 (třetí titul mistryně světa) se konal přesně tehdy, když měl Janek (starší syn) čtyři roky. Tou dobou jsem se dostala do nejlepší formy po prvním porodu. A teď jsou pro změnu čtyři Darečkovi. Tohle sedí.
Napadl by vás tedy v létě až takový happy end? Nebo jste si spíš říkala: Chci zažít ještě jedno velké finále, v parádní atmosféře, s dobrým hodem za 60 metrů?
Ano, asi tak jsem uvažovala. Věděla jsem, že trénujeme dobře, že chytám letos nějaký drive. Lidi mi povídali: Jé, ty vypadáš dobře. Je to na člověku docela i vidět. Ovšem že by mi to mohlo stačit na bronz, by mě nenapadlo. Žádná extra délka to dnes nebyla, ale zaplaťpánbůh za ten hod. Štěstí přeje připraveným, je to tak.
CEREMONIÁL.Barbora Špotáková slaví bronzovou medaili.
Bez jednoho dne dnes uplynulo čtrnáct let od vašeho nejslavnějšího závodu kariéry na hrách v Pekingu. I v něm byl rozhodující až šestý pokus.
To už mi holky připomínaly. A taky tam pršelo. Já asi potřebuju déšť. Tušila jsem to. A před závodem jsem zahlédla duhu. Úžasné.
Jaká bude oslava?
Je tu za mnou hrozně moc lidí, bude asi těžké si někde sednout a sejít všichni dohromady. A mám s sebou v Mnichově malé děti. Já nejsem máma, která děti tahá do rána po hospodách. Možná zítra během dne bude trocha slavení. Dneska? Zazpíváme si, dáme pivko na hotelu a půjdu dát děti spát.
Máte už naplánované, co bude dál? Skončíte kariéru?
Radši o tomhle vůbec nemluvím. Už mám v sobě nějaké signály. Dnes o tom mluvit je hrozně těžké. Je vidět, že uspět je pro mě těžší a těžší. Každý to vidí. A já nechci... Prostě furt mě hrozně moc baví trénovat, ale držet dál tu kvalitu je těžké.
Kdy se chcete definitivně rozhodnout? Po sezoně?
Určitě. Po těch dvaceti letech bych mohla mít chvíli na rozhodnutí. Třeba půl roku.
