Nebe už bylo černočerné, ale koho by to zajímalo – všechny oči, foťáky a mobily směřovaly jen k jedinému muži. V čistě bílém úboru si Mo Farah došel pro první zlatou světového šampionátu v Londýně. Pro zlato euforické a nejtěžší ze všech, které britský fenomén kdy dobyl.
„Díky všem, kdo jste tady se mnou,“ pronesl král metropole.
Na závěr úvodního dne mistrovství vyhrál závod na 10 kilometrů. Navzdory tomu, že se proti němu „spikla“ etiopsko-keňsko-ugandská aliance, navzdory zaškobrtnutí v posledním kole, navzdory tlaku, který by semlel mnohem větší chlapy.
Rodák ze Somálska je možná drobný figurou (171 cm, 60 kg), jenže jeho srdce bojovníka by naplnilo celou arénu ve východním Londýně.
„Byla to dlouhá cesta, ale udělal jsem všechno, co bylo potřeba,“ opájel se Farah krásou okamžiku. „Je to tak emotivní skončit právě tady v Londýně! Přitom to vůbec nebyl jednoduchý závod; chvíli mi trvalo, než jsem se dostal do zóny.“
Farah ještě příští sobotu poběží „pětku“ a pak už jej čekají jen závody v Birminghamu a Curychu – a bude konec jeho kariéry na dráze, následně přestoupí k silničním běhům.
Proto tolik ovací. Proto takový hluk.
„Reakce se podobaly hysterii,“ psala BBC. Nebo spíš farahománii. Když naháněl své africké soky, stvořil mexickou akustickou vlnu; kde zrovna probíhal, tam decibely rostly.
Na startu naschvál přiložil ruku k uchu a hecoval šedesátitisícový dav: „Já vás neslyším!“ Podobné gesto přidal dokonce v průběhu závodu. Pak už nebyl čas, pro své šesté světové zlato – více jich má jen Usain Bolt, sedm – si dobíhal v maximální koncentraci. Mít Olympijský stadion střechu, možná by mu ji farahománie sebrala a poslala strop kamsi k nebi nad Londýnem.
1. den MS v atletice |
Při slavnostním zahájení vévoda z Yorku omlouval svoji ctěnou matku, královnu Alžbětu, za to, že se nemohla zúčastnit. Po něm řečnili starosta Sadiq Khan či lord Sebastian Coe. Britové si cení všech, představitelů metropole, atletické legendy a vládnoucí rodiny obzvlášť, přesto byl šéfem večera někdo jiný.
MOtorová myš Mo.
I v cílové rovince se několikrát ohlížel vzad, aby měl jistotu. Až pak, ve slastné euforii, kterou zažije jen pár sportovních vyvolených, rozpřáhl ruce. Vůkol to hučelo a bouřilo tak, až uši zaléhaly.
Abyste lépe pochopili: Farah tím dotáhl svoji sérii deseti výher na tratích 5 a 10 kilometrů za sebou na velkých akcích. Na olympiádách a mistrovstvích světa prohrál naposledy „desítku“ v Tegu 2011.
Od té chvíli svět na dráze patří jen jemu.
A v Londýně obzvlášť. Zlatý muž v bílém zářil do noci jasněji než všechny hvězdy ve městě nad Temží. A ještě předtím si neskonale užíval vítězné kolečko se svými dětmi: „Moc to pro mě znamená. Když jsem dřel v přípravě, rodina mi chyběla ze všeho nejvíce.“
Pak tribuny povstaly, neboť málokdo šel domů; jen pár minut po Farahově zlatém gestu výjimečně následoval i medailový ceremoniál, sázka na MOnstrum pořadatelům vyšla. Britové hrdě pěli o tom, aby Bůh ochránil královnu - a jejich nejmilejšího atleta stejně tak.
