Neváhal pít v Kremlu, při zahraničních návštěvách i při oficiálních příležitostech. Okolí muselo urovnávat trapné situace, kdy namol opilý prezident působil rozruch v mezistátních záležitostech, zapomínal jména státníků, klopýtal při přehlídkách, dirigoval vojenský orchestr či hrozil jadernými raketami.
Jelcinovi kolegové ze Společenství nezávislých států vyprávějí, jak silně opilý Jelcin podepisoval před deseti lety smlouvu o rozpadu SSSR, jak hrál lžícemi na hlavě kyrgyzského prezidenta Askara Akajeva a jak dopíjel ze sklenic všechno, co zbývalo na stole po oficiálním pohoštění. První sovětský vůdce Vladimír Lenin prý považoval vodku za nástroj buržoazie. Proletáře od pití odrazoval, avšak podle svědectví spisovatele Maxima Gorkého sám neopovrhoval vínem a jeden čas si oblíbil dokonce silnou polskou vodku. Jeho nástupce Josif Stalin dával přednost gruzínskému vínu.
Pověstný byl tím, že sám mnoho nepil, ale nutil k tomu své spolupracovníky. Bylo mu prý potěšením sledovat opilé členy politbyra a zesměšňovat je v tomto stavu. Nikita Chruščov pil hodně a rád ve společnosti stranických funkcionářů, umělců i prostého lidu. Pijatikou prý chtěl dokázat svou demokratičnost. Do dějin se zapsal, když mlátil botou po řečnickém pultu v sídle OSN. Jak tvrdí svědci, byl tehdy notně posilněn alkoholem. Také Leonid Brežněv proslul jako zdatný piják. Hojnému stolování se oddával zejména po lovu. Měl rád nejen vodku, ale i moldavský koňak.
Gorbačov za své práce v Kremlu prý pil málo a spíše symbolicky. Vliv na to údajně měla jeho manželka Raisa, která prvního sovětského prezidenta hlídala. Po její smrti se však sám bývalý státník přiznal, že denně si dává skleničku vodky. V ruských dějinách byly dvakrát uplatňovány tzv. suché zákony: jeden ve 20. letech za Lenina a druhý v 80. letech za Gorbačova. K menší spotřebě alkoholu to však nevedlo. V poslední době však alespoň ruská politická elita holduje spíše sportování a zdravému způsobu života než alkoholu. Na rozdíl od minulosti se političtí vůdci chlubí svým abstinentstvím.
Jelcinovi kolegové ze Společenství nezávislých států vyprávějí, jak silně opilý Jelcin podepisoval před deseti lety smlouvu o rozpadu SSSR, jak hrál lžícemi na hlavě kyrgyzského prezidenta Askara Akajeva a jak dopíjel ze sklenic všechno, co zbývalo na stole po oficiálním pohoštění. První sovětský vůdce Vladimír Lenin prý považoval vodku za nástroj buržoazie. Proletáře od pití odrazoval, avšak podle svědectví spisovatele Maxima Gorkého sám neopovrhoval vínem a jeden čas si oblíbil dokonce silnou polskou vodku. Jeho nástupce Josif Stalin dával přednost gruzínskému vínu.
Pověstný byl tím, že sám mnoho nepil, ale nutil k tomu své spolupracovníky. Bylo mu prý potěšením sledovat opilé členy politbyra a zesměšňovat je v tomto stavu. Nikita Chruščov pil hodně a rád ve společnosti stranických funkcionářů, umělců i prostého lidu. Pijatikou prý chtěl dokázat svou demokratičnost. Do dějin se zapsal, když mlátil botou po řečnickém pultu v sídle OSN. Jak tvrdí svědci, byl tehdy notně posilněn alkoholem. Také Leonid Brežněv proslul jako zdatný piják. Hojnému stolování se oddával zejména po lovu. Měl rád nejen vodku, ale i moldavský koňak.
Gorbačov za své práce v Kremlu prý pil málo a spíše symbolicky. Vliv na to údajně měla jeho manželka Raisa, která prvního sovětského prezidenta hlídala. Po její smrti se však sám bývalý státník přiznal, že denně si dává skleničku vodky. V ruských dějinách byly dvakrát uplatňovány tzv. suché zákony: jeden ve 20. letech za Lenina a druhý v 80. letech za Gorbačova. K menší spotřebě alkoholu to však nevedlo. V poslední době však alespoň ruská politická elita holduje spíše sportování a zdravému způsobu života než alkoholu. Na rozdíl od minulosti se političtí vůdci chlubí svým abstinentstvím.
