V letadle do Argentiny jsem si přečetl novinovou zprávu o tom, že čeští pomáhači na setkání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky dostali instruktážní knížku, která je mimo jiné nabádá, aby nezapáchali, nestrkali si košili do trenýrek, nevyvalovali z podolků holé pupky a neříkali hostům nashle. Novinový text sice neobsahoval žádné hodnocení, ale mezi řádky vyzníval přece jen trochu posměšně. Jako další podtón v něm zazníval i povzdech nad tím, že se možná takovou příručkou sami zbytečně vyřazujeme z civilizovaného světa. Dalšího dne jsem přistál do krhavého šedivého rána v Buenos Aires. Na letišti mne vyzvedl řidič, který mne měl převézt přes město na jiné letiště k další cestě do Mendozy. Během jízdy se řízení příliš nevěnoval. O to vydatněji se zabýval vlastními tělesnými pochody. Frkal, smrkal, žmoulal zahleněný a vydatně použitý papírový ubrousek, otíral si o volant přebytky, které mu z něho neodbytně ulpívaly na prstech, hlasitě potlačoval nechtěná hnutí svých útrob a tu a tam dával grimasou najevo vlastní znechucení ze své produkce. Na závěr mi část svých výměšků zanechal na rukověti zavazadla, které mi ochotně vyndal z kufru vozu ještě před tím, než mi touž rukou srdečně potřásl na rozloučenou. Inu, co nedokáže v dětství máma, měly by asi dohánět alespoň příručky. Za tu českou se nejenom nemusíme stydět, ale měli bychom ji dokonce možná přeložit i do jiných jazyků. Hodila by se všude. V průměru totiž nejsme ani lepší ani horší než třeba Argentinci. A jestli je ta příručka vůči nám ve svých předpokladech přece jen nespravedlivá, pak je to vlastně dobře a může nás to jenom těšit.
30. září 2000
