Na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech jste zazářila ve filmu Zrcadla ve tmě, který je už teď možné vidět i na jedné online platformě. Kdo by si ho podle vás měl pustit?
Zrcadlo ve tmě je o generaci třicátníků. O mé generaci. Takže určitě oni. A třeba i jejich rodiče nebo mladší diváci, kteří chtějí trochu jiný český film. Je to psychologický snímek s prvky komedie i dramatu o nenaplněných ambicích. Je o tanečnici Marii, která hledá sama sebe.
Marie je ve filmu průměrná žena, ale vy ráda „děláte vlny“. Jak moc vám byla Marie blízká?
Marie je úplný opak mě. Můj přítel mi v době natáčení říkal, že jsem tomu dost propadla, najednou jsem začala být vážnější, nebyla jsem prý vůbec vtipná, byla jsem naprosto pohlcená příběhem. Protože jsme natáčeli po prvním lockdownu, čtyři měsíce jsem jenom tancovala, abych byla ve své roli autentická, abych mohla hrát tanečnici, abych mohla mít tělo tanečnice. Takže jsem zhubla osm kilo. Marie je introvert, popláče si v koutě, neřekne partnerovi, co ji trápí, co chce. Blízká mi byla asi jen tím, že byla cílevědomá ve věcech, které dělala.
A v čem vám byla úplně nejdál?
Asi v tom, že byla průměrná. (smích) Já se ve svém životě věnuji více věcem, v některých jsem dobrá, v některých horší, někde exceluji, někde vůbec. Marie se věnuje jen jedné věci, a tou je tanec. A pak má v sobě hrozný strach, že zklame a nebude dobrá, a ten strach ji v celém životě paralyzuje.
Několik let jste žila a pracovala ve Spojených státech. Co vám pobyt za oceánem dal?
V Americe jsem byla v letech 2015 až 2017. Jsem za to velmi vděčná a vlastně dnes bych se tam už tak snadno nedostala. Kvůli vízu. I tenkrát jsem musela mít vízum, ale měla jsem velké štěstí, že jsem zrovna točila pohádku s Honzou Svěrákem, který získal Oscara, a to mi pomohlo. Amerika pro mě byla velká výzva a dobrodružství. Musíte najednou v úplně cizí zemi začít znovu, od začátku. Takže vás to zbaví spousty strachů a posune vás to o velký kus dál, že už prostě neřešíte zbytečnosti. Už nejsem tolik závislá na lidech, ale zase si cením svého domova a rodiny.
Jak se vám tam žilo?
Nejvíc mi tam chyběl náš komunitní způsob života. Tady se zná každý s každým, což je vlastně dobré i špatné zároveň. V Americe vás nikdo nezná a je ochotný vám dát šanci.Tady je takový celkem uzavřený okruh lidí, který moc nechce mezi sebe pustit někoho nového. Ale když už se do něj dostanete, přijme vás. Na tento styl života v Americe nikdo nemá čas. Všechno tam běží rychle. Dostanete více příležitostí, ale zároveň je člověk víc sám, je tam větší konkurence. Je to v něčem spravedlivější, chybí tam takové to české „kamarádíčkování“, ale tady zase když sis někým rozumíte lidsky, tak s ním pak rád pracujete. Tamto jde přes spousty castingů a neustálé čekání.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Jak vlastně probíhají herecké castingy v Americe?
Když jsem pro ně byla na castingu nejlepší, tak mi tu roli dali. Neřešili jiné věci. Tady se s vámi pořád táhne nějaká ta škatulka. Se mnou tedy Holena z pohádky Tři bratři.
A život? Co se vám líbilo na životě tam?
Líbí se mi to jejich pozitivní myšlení a happy smile. Je to sice někdy póza, ale na druhou stranu vás to někdy přiměje hecnout se, nebát se nového, překonávat svoje limity. U nás je to všechno takové pohodlné, člověk na sobě nemusí tolik makat a může lehce spadnout do deprese. Jejich stálý úsměv se prolíná i jejich filmografií. My si možná myslíme, že jsou falešní, ale já v tom vidím to, že Američani odmítají mít mentalitu oběti a jsou aktivními účastníky svých životů. Ve filmu i v životě.
A takový ten každodenní, běžný život?
Angína vás tam stojí strašné peníze. A také bydlení. Co vím, tak asi jen čtyři procenta herců tam mají stabilní práci. Zbytek dělá číšníky, živí se, jak se dá, bydlí po pronájmech a čeká na příležitost. Život u nás je v tomto směru pohodlnější, levnější a rodinnější. Tam se rodiny rozprchnou po celé Americe a vídají se třeba jednou za rok. Žena porodí a po čtrnácti dnech jde do práce. Já dám hodně na intuici a tehdy jsem hrozně moc chtěla jet do Ameriky. A pak jsem zase cítila, že je čas se vrátit.
V určité životní fázi přitahují ženy škaredá hovada, míní Alena Doláková |
Zmínila jste roli Holeny. Film Tři bratři viděly v kinech i televizi už miliony diváků, mělo to nějaký dopad na vaši budoucí kariéru?
Pohádka i role byla velmi úspěšná, ale potkalo mě to, co i některé kolegy přede mnou. Najednou jsem místo nabídek na nové role zůstala tak nějak ve vzduchoprázdnu. Byla jsem zaškatulkovaná a režiséři nebo producenti si asi nedokázali představit, že bych mohla zahrát i něco jiného. Lidé tady nemají moc fantazii. Měla jsem nějaké nabídky, ale nakonec z toho většinou sešlo. A pro běžné lidi jsem nebyla nějak poznatelná. Ale zase když se pohádka objevovala každý rok v televizi, vnímala jsem to i na pozornosti.
Jak jste to měla před pohádkou?
Byla jsem přesvědčená, že strávím celý život hraním divadla, připadala jsem si, že na kameru nejsem dost hezká. Měla jsem sny, že kamera vybuchne, protože jsem strašně škaredá. Jako holka z JAMU jsem ani nečekala, že by mi někdo nabízel nějaké role. Nabídka do Divadla v Celetné i nabídka hrát divadlo v Anglii pro mě byly absolutní vrcholy štěstí a ani jsem nedoufala v něco víc. Teď už vím, že jsem krásná a hraní na kameru miluji, jenže zas vnímám omezení, co mám ve výběru rolí. Můžete hrát „jsem chudinka, zachrání mě někdo“, nebo „totální mrcha“. Černá, nebo bílá. A to jde napříč celým showbyznysem, od divadla přes film až po seriály. Výjimky samozřejmě existují, ale není jich moc.
Alena Doláková ■ Narodila se 17. září 1989 ve Vyškově, dětství ale strávila v Brně. |
Myslíte, že to tak mají všichni?
Myslím, že pro chlapy je těch rolí a poloh daleko více, můžou si více vybírat. A také jsou často v pozicích mužů hrdinů, lamačů ženských srdcí, a to i když to tak vůbec není. Třeba Bolek Polívka, který hraje starého, věčně opilého muže. Nebo neumětel, kterého hraje Jirka Macháček. Tak ti k sobě dostanou krásku Vicu Kerekes. Jak můžeme mít vůbec nějaké nároky na vztah, když i Vica se spokojí s o čtyřicet let starším ňoumou?
Když i ty příběhy budou vypadat občas trochu jinak, tak se tím může změnit i postavení žen. Popisuji tu ale nějaké schéma, nějaká psycholožka by tam našla mnohem složitější mechanismy. Pro mě je ale hlavní nemít v ženských rolích ten archetyp oběti, posluhovačky, ustarané megery v domácnosti, nebo hříšné, odsouzeníhodné coury, co si přišla pro vašeho manžela. (smích)
Chodím na psychoterapii. Bylo to přínosné rozhodnutí, říká Alena Doláková |
Vnímáte tento přístup i někde jinde?
Třeba nejmenovaný seriál, kde hraje má kamarádka Bára Jánová. (smích) Je tam hodná sestra, která pláče v koutě, je pasivnější, což je ukazováno jako to správné. A je tam ta zlá, co odešla dělat kariéru do Prahy, samozřejmě i přes postel. Ta zlá se pak mimochodem stane hodnou po tom, co jí manžel namlátí. Ten se pak šťastně ožení s jinou kladnou postavou. Ten seriál má být odpočinek, ale při tom odpočívání člověk nasává z příběhů spoustu misogynie a tu si pak i rády internalizujeme, že. Vidíme něco v televizi a tím pádem je to považováno za normální, a to může být nebezpečné.
Kdy jste se začala více zajímat o feminismus?
Asi právě v té Americe. Zamilovala jsem se do komiček, které mluvily otevřeně o sexu, o vztazích, o trapných situacích a byly třeba i na hraně s humorem. Což tady u nás moc není. Amerika mi v tomto směru trochu otevřela oči, ale už předtím jsem vnímala, že jako mladá holka mám jinou pozici než mladý kluk.
Zabýváte se tím tématem i teď? Na čem momentálně pracujete?
Na Mighty Woman. Je to vlastně ironický název seriálu o podnikatelkách a jejich ambicích, přátelství a soupeření. Je tam vykreslený feminismus ve východní Evropě s nadsázkou a humorem a přátelství mezi ženami. Ukazujeme, že se ženy mohou vzájemně podporovat. Proti Západu jsme opravdu, co se feminismu týče, pozadu. Celý seriál je v angličtině s českými titulky a děj se odehrává v Praze.
Nebude to takový Sex ve městě po česku?
Nebude. Sex ve městě je jen jeden, je ikonický a v žádném případě ho nehodláme napodobovat. Náš humor je navíc drsnější, nadsazenější a nejde nám tolik o boty a kabelky.
Dnes je vám 32 let. Je nějaký rozdíl mezi Alenou Dolákovou třeba v osmnácti a teď?
V osmnácti jsem si myslela, že mě vzali na JAMU omylem. Nevěřila jsem si, ale dnes už si říkám, že si ten úspěch tak nějak zasloužím. Že vím, co dělám, pro koho to dělám, že u toho snad nejsem kráva, a když náhodou jsem, tak se omluvím. A hlavně si více vážím sama sebe a nedusím v sobě věci, které mě tíží. V osmnácti jsem byla vlastně podobná své postavě Marii, ale teď už jsem dozrála. Fakt jsem řekla dozrála? Tomuhle svému výroku se jednou budu hodně smát.
1. dubna 2021 |
