Když se jednou zeptali přátelé básníka Jana Nerudy, co se mu nejvíce líbilo v Mariánských Lázních, neuvedl hotelovou architekturu ani koncerty na promenádě nebo koupele v minerální vodě, ale nedělní oběd v posečené trávě lázeňského parku.
V jedné legendě, která koluje mezi pražskými intelektuály, se vypráví tento příběh: V polovině šedesátých let se v pražském Mánesu konala výstava moderního umění. Na prvním podstavci mělo být vystaveno umělecké dílo s názvem Moderní doba. Z jistých důvodů nebylo vystaveno, a tak si jeden z návštěvníků na prázdný sokl odložil svou síťovku s nákupem na odpolední piknik. Změť lahví piva a rumu, sáčků se šumákem, konzerv s pražskou šunkou, otvírákem na pivo ve tvaru nahé ženy, ubrousků s nápisem Hotel Budovatel, posledního výtisku Rudého práva, voskovaných kelímků a plastových talířků údajně zaujala porotu natolik, že jí udělila zvláštní cenu "za vystižení fenoménu doby". Patrně se již nedozvíme, zdali je příběh pravdivý či nikoliv, ale ilustruje skutečnost, že ještě v šedesátých letech bylo pořádání pikniků v přírodě zcela běžné.
Tuto příjemnou záležitost zlikvidovaly dvě události: zavedení soboty jako volného dne a masový zájem o chalupaření. To umožnilo českému národu pravidelně prchat z měst na několik dní a uzavírat se do mikrosvěta svých oplocených dvorků. Proto lze v zemích, kde je dosud sobota pracovním dnem (jako třeba Kuba), spatřit v neděli davy lidí, kteří odcházejí do parků či na mořskou promenádu s košíky jídla. I sousední Němci, kteří si nemohou dovolit užívat přepychu víkendových sídel, masově prchají z měst do volné přírody. Kdo jednou navštívil břehy Starnberského jezera u Mnichova v neděli, mohl vychutnat vůni linoucí se ze stovek přenosných grilů.
Spisovatel Charles Sealsfield (vl. jménem Karl Postl), rodák z Popic u Brna, v knize Rakousko, jaké je popisuje snad ten největší piknik, jaký se kdy ve střední Evropě konal. V první polovině 19. století se každou neděli vydával desetitisícový průvod obyvatel, císařem počínaje a českým služebnictvem konče, na obrovitý piknik pořádaný na loukách v Prátru. Každý samozřejmě konzumoval vlastní přinesené jídlo.
Ani génius literatury Johann Wolfgang Goethe si nedovedl představit příchod jara bez pikniku pořádaného v zámeckém parku ve
Výmaru. Nikdy u něho nesměly chybět jeho oblíbené grilované kotlety s omáčkou z plísňového sýra (viz. recepty).
Pravidelné pořádání pikniků patří neodmyslitelně k týdennímu rytmu Francouzů, Australanů, Američanů, dokonce i severských národů, jako jsou Norové nebo Finové. Není přitom důležité přinesené jídlo, ale už sama skutečnost stolování v přírodě. Když si nebudete jisti, co je vhodné přinést na piknik, inspirujte se Goethem a jeho kotletami se sýrovou omáčkou.
V jedné legendě, která koluje mezi pražskými intelektuály, se vypráví tento příběh: V polovině šedesátých let se v pražském Mánesu konala výstava moderního umění. Na prvním podstavci mělo být vystaveno umělecké dílo s názvem Moderní doba. Z jistých důvodů nebylo vystaveno, a tak si jeden z návštěvníků na prázdný sokl odložil svou síťovku s nákupem na odpolední piknik. Změť lahví piva a rumu, sáčků se šumákem, konzerv s pražskou šunkou, otvírákem na pivo ve tvaru nahé ženy, ubrousků s nápisem Hotel Budovatel, posledního výtisku Rudého práva, voskovaných kelímků a plastových talířků údajně zaujala porotu natolik, že jí udělila zvláštní cenu "za vystižení fenoménu doby". Patrně se již nedozvíme, zdali je příběh pravdivý či nikoliv, ale ilustruje skutečnost, že ještě v šedesátých letech bylo pořádání pikniků v přírodě zcela běžné.
Tuto příjemnou záležitost zlikvidovaly dvě události: zavedení soboty jako volného dne a masový zájem o chalupaření. To umožnilo českému národu pravidelně prchat z měst na několik dní a uzavírat se do mikrosvěta svých oplocených dvorků. Proto lze v zemích, kde je dosud sobota pracovním dnem (jako třeba Kuba), spatřit v neděli davy lidí, kteří odcházejí do parků či na mořskou promenádu s košíky jídla. I sousední Němci, kteří si nemohou dovolit užívat přepychu víkendových sídel, masově prchají z měst do volné přírody. Kdo jednou navštívil břehy Starnberského jezera u Mnichova v neděli, mohl vychutnat vůni linoucí se ze stovek přenosných grilů.
Spisovatel Charles Sealsfield (vl. jménem Karl Postl), rodák z Popic u Brna, v knize Rakousko, jaké je popisuje snad ten největší piknik, jaký se kdy ve střední Evropě konal. V první polovině 19. století se každou neděli vydával desetitisícový průvod obyvatel, císařem počínaje a českým služebnictvem konče, na obrovitý piknik pořádaný na loukách v Prátru. Každý samozřejmě konzumoval vlastní přinesené jídlo.
Ani génius literatury Johann Wolfgang Goethe si nedovedl představit příchod jara bez pikniku pořádaného v zámeckém parku ve
Výmaru. Nikdy u něho nesměly chybět jeho oblíbené grilované kotlety s omáčkou z plísňového sýra (viz. recepty).
Pravidelné pořádání pikniků patří neodmyslitelně k týdennímu rytmu Francouzů, Australanů, Američanů, dokonce i severských národů, jako jsou Norové nebo Finové. Není přitom důležité přinesené jídlo, ale už sama skutečnost stolování v přírodě. Když si nebudete jisti, co je vhodné přinést na piknik, inspirujte se Goethem a jeho kotletami se sýrovou omáčkou.
