Půjdeme na Rusáky, ozvali se vězni v Bytízi a začala vzpoura

Před půl stoletím se pokusili o hromadný útěk trestanci z Nápravně výchovného ústavu v Bytízi u Příbrami. Šlo o největší vězeňskou vzpouru své doby, navíc na pozadí okupace. Vzbouřencům se podařilo několik budov zapálit, zmocnit se ústavního rozhlasu a někteří se zabarikádovali v dole.

Zatímco se ulicemi měst po celém Československu prohánějí okupační jednotky armád Varšavské smlouvy, nádvoří nápravného zařízení Bytíz se plní trestanci. 

Je čtvrtek 22. srpna 1968, deset minut před osmou večerní. „Půjdeme na Rusáky“!, zní z davu mezi pískotem. Šlo o vězně z horní části nápravného ústavu, kteří stejně jako další odsouzení měli o obsazení země jen kusé informace. Dožadovali se proto nepřetržitého poslechu ústavního rozhlasu, to ale nebylo možné. „Hrozilo, že takovéto zatížení tamní ústředna nevydrží, proto vedení věznice vysílalo rozhlasové zprávy jen po hodinových intervalech,“ vysvětluje historik František Bártík.

Události nicméně nabraly dramatický spád. Shromážděný dav čítající 200 až 300 mužů vyrazil k oplocení tábora, nedbal na výzvy strážných k ústupu, a jednomu odsouzenému se dokonce podařilo přelézt první stěnu koridoru. Od plotu zazněly varovné výstřely. 

„Oplocení bylo v té době střeženo jednotkou ČSLA (Československá lidová armáda). Stráž opětovně vyzvala odsouzené k ústupu z prostoru oplocení a pro výstrahu střílela do vzduchu. Vězni se tedy rozběhli k hlavní bráně, zřejmě v úmyslu uprchnout touto cestou z výkonu trestu,“ popisuje začátek vzpoury František Bártík.

Strážní byli zbiti vlastními obušky

Bytízskou bránu ovšem střežili strážní z řad SNV (Sbor nápravné výchovy). Prchající dav proto zastavil patnáct metrů od cíle, vězni křičeli, ať jim otevřou a nechají je odejít. Emoce ještě více rozjitřil pokus příslušníků SNV projít mezi skupinou vzbouřenců. 

„Několik odsouzených se na ně vrhlo, vytrhli jim obušky a počali je bít. Příslušníci utíkali k hlavní bráně, dav po nich házel kamení. Zhruba v této době byla další skupinkou přepadena budova samovazby, kde několik odsouzených přimělo strážmistra Cifrajna, který měl službu, aby propustil všechny odsouzené z cel a okamžitě odešel,“ líčí události historik.

Krátce na to se dva z odsouzených vydali k bráně a zástupci náčelníka nápravně výchovného ústavu přednesli své požadavky: otevření brány a svobodný odchod z výkonu trestu. Mezitím se části odsouzených podařilo obsadit rozhlasovou ústřednu. Odtud vyhlásili, aby se všichni odsouzení dostavili na nástupiště před rozhlas. Jak konstatuje František Bártík, technické vybavení i celou ústřednu vězni zdemolovali. 

„Následně byla zapálena budova oddělení nápravněvýchovné činnosti a dřevěné skladiště. Chvilku poté se šedesátičlenná skupina odsouzených rozeběhla proti bráně tábora směrem na šachtu Bytíz. Hlídkující strážní přesile ustoupili. Brána byla vyvrácena, trestanci pronikli na šachtu, vzali tam traktor a vyjeli s ním proti oplocení,“ pokračuje Bártík s tím, že traktor střelbou zastavila stráž ČSLA.

Únik přes důlní šachty

Věznice Bytíz u Příbrami

• Na potlačení vzpoury na Bytíze se podílelo 200 příslušníků Útvaru SNV Příbram, 82 příslušníků SNV z Prahy, 50 členů Lidových milicí, a 500 vojáků ČSLA. Zasahoval také Pohotovostní oddíl VB Veltrusy o síle 50 mužů, který byl po odvelení vystřídán 50 příslušníky ze školy SNV Ostrov nad Ohří.
• Hlavní líčení se vzbouřenci začalo u Okresního soudu v Příbrami 2. 2. 1970, obžalováno bylo 15 účastníků. Padly tresty v rozmezí 1 roku až 4,5 let.

Vzbouřencům se nicméně podařilo přerušit přívod elektřiny do tábora a na šachtě Bytíz vydrancovali kanceláře a kantýnu. Někteří se navíc pokusili uniknout podzemím. Dostali se na 9. patro šachty Bytíz, odtud pak spojovacími chodbami na šachtu číslo 16, 19 a 22.

Ještě týž den v devět hodin večer bylo 46 hlavních iniciátorů vzpoury eskortováno do věznice v Plzni. František Bártík upozorňuje, že pomoc s likvidací vzpoury nabídly i okupační jednotky. K tomu ale nedošlo a dá se předpokládat, že by v takovém případě byl postup mnohonásobně tvrdší a vyžádal by si oběti na životech.

Strážní byli vyzbrojeni samopaly a kulomety a s rozedněním vyrazili skupiny se psem a obušky propátrat bytízský závod. V sedm ráno pak bylo vyhlášeno sčítání odsouzených, následný nástup zajišťovala dvousetčlenná jednotka jištěná vodním dělem. U koho byly nalezeny věci z rabování, putoval na zvláštní oddělení, zbytek vězňů uzamkli na ubikace, jež střežilo vždy několik strážných. 

Trestanci nekladli větší odpor, po sečtení chybělo 15 odsouzených. Šlo o muže, kteří se dostali do důlních chodeb. „Důlními telefony je vyzvali, aby vyšli na povrch. Jelikož neuposlechli, vedení závodu vehnalo do šachetních prostor slzný plyn,“ říká historik. Vedení věznice ve vyhrocené situaci neváhalo zavolat posily.

Pro jejich bezproblémový příjezd museli být od Sovětské armády vyžádáni dva styční důstojníci. „Toto opatření bylo nezbytné, neboť všechny mosty a výpadové silnice byly obsazeny Sovětskou armádou a bez styčného důstojníka nebylo možno vyjet z Prahy,“ upozorňuje František Bártík. 

Vzhledem k tomu, že tábor po odstřihnutí od elektřiny pohltila tma a vězni byli vyzbrojeni sekyrami a noži, byl zásah proti vzbouřencům odložen na ráno. Věznice už byla v té době téměř hermeticky uzavřena a střežena.

Část chtěla chránit rodiny

Zajímavou okolností je také motivace odsouzených k odporu. 

„Mohlo jít nejen o prostou touhu po útěku, ale roli sehrála i nejistota, co se děje s jejich blízkými. Část odsouzenců žádala vydání zbraní s tím, že půjdou bránit své rodiny, a až se situace vyřeší, vrátí se zpět do věznice. V některých věznicích probíhaly akce na podporu národa, jako například dárcovství krve. Tyto pozitivní akce však věznici Bytíz zcela míjely, pravděpodobně i z toho důvodu, že si zde odpykávali trest recidivisté,“ podotýká František Bártík.