Živí vás počítače, nebo focení?
Pracuju tak nějak na dvou liniích, a tak tomu bude asi už navždy. Ta kombinace mě baví a myslím, že je rozumná i co se týče živobytí. Málokterý fotograf se dnes uživí jen focením. Zároveň bych se nechtěl dostat do situace, že budu brát všechno jen kvůli penězům. Neměl bych totiž čas na projekty, které vyžadují více času. Chci si vybírat, jednoznačně mi jde o svobodu tvorby. Jak s oblibou říkám, je rozdíl dělat něco proto že musíte, nebo proto, že chcete.
Začal jste fotit až ve čtyřiceti, proč?
U nás fotí všichni kromě mé dvouleté dcery Sofie. Z legrace říkám, že jsme taková fotografická Kelly Family. Naštěstí se každý zaměřuje na něco úplně jiného. Maminka dělá abstrakce, stejně jako sestra, syn zase letadla.
Nejznámější je váš otec…
Už čtyřicet let má v České spořitelně galerii, kde každý měsíc pořádá výstavu. Zpočátku to byli malíři a grafici, posledních třicet let už jenom fotografové. Takže si spočítejte, kolik se tam vystřídalo lidí. Mé tvorbě je nejpodobnější, dělá černobílou fotku a zaměřuje se na sociální dokument. Fotí převážně Kladno.
A vaše zaměření?
Jsem spíše humanista, zajímají mě více lidi než jejich okolí. Přestože jsem žil mezi fotkami, naši mě do toho netlačili. Neustále jsem hledal předmět zájmu, chvilku mě bavilo číst kovbojky, pak zase hrát počítačové hry. Skákal jsem od jednoho k druhému, ale vítězily hlavně počítače. Když se můj život přehoupl do druhé poloviny, zjistil jsem, že mě počítače už tak nenaplňují. Naše firma dělá software, a je to opravdu takové měkké, neuchopitelné. Měl jsem potřebu dělat něco, co po mě zůstane. Něco, co mě bude naplňovat, co jde z mého nitra. Takže jsem se našel až takhle pozdě.
Vzdor vůči rodičům-fotografům v tom nebyl?
Ne, ono těch motivů, proč jsem začal fotit, bylo víc. Zrovna ve čtyřiceti jsem byl na operaci s podezřením na vážnou nemoc. Na výsledky jsem čekal dva týdny, původní diagnoza se naštěstí nepotvrdila. Byl to ale takový impuls, který mě přinutil přemýšlet, co bude dál. Najednou jsem nevěděl, kolik času mám ještě před sebou. A pak mě otec zavalil knihami o fotografii, kterých u nás bylo vždycky dost. Když jsem si pak ke čtyřicetinám koupil fotoaparát, kterým fotím dodnes, byli rodiče mile překvapeni. Možná si ale říkali, že je to zase jen nějaký můj úlet, za půl roku přijde něco jiného. Mě to ale chytlo a baví mě to čím dál víc.
Michael Hanke
|
A nemáte to náhodou v genech?
Asi to ve mně, díkybohu, bylo. Jsem autodidakt, neabsolvoval jsem ani žádnou školu, dokonce jsem si nepřečetl ani žádnou učebnici fotografie. U mě to byl takový pokus omyl, zkazíte čtyři fotky, a pak už si dáte pozor. Hodně lidí pořád řeší techniku, myslím, že není tak zásadní. Upozorňuji ale, že mluvím za dokumentární fotku, jsou žánry, kde to bez špičkové techniky nejde. Třeba portrét, tam je určitá průprava bez diskuze. Troufám si ale říct, že u dokumentární fotky jde z devadesáti procent o to, jaký jste jako člověk. Vaše vidění světa se do fotky přenese. Moment, kdy stisknete spoušť musíte poznat, a každý ho má někde jinde.
Máte trpělivost na ten moment čekat?
Já na něj vůbec nečekám. Jsou fotografové, kteří si najdou nějakou lokalitu, a čekají půl hodiny, až tam někdo přijde. Většinou fotím v nějaké komunitě, dělal jsem plesy, tancující seniory. Chodím mezi nimi, vnímám, sžívám se s nimi. A oni si na mě rychle zvyknou, což se mi docela daří. Fascinuje mě, jak mi důvěřují většinou hned od začátku, a na druhou stranu je důležité nezklamat jejich důvěru. Mezi mnou a lidmi, jež fotím, vzniká nějaký vztah. To je pro mne důležité.
Tedy jedna z vašich zásad?
Jednoznačně, nechci dělat nic na sílu. Už jsem jednou někde řekl, že žádná fotka by neměla někomu ublížit. Stalo se mi například, že jedna babička uklouzla na parketu. V tu chvíli odkládám foťák a jdu jí pomoct. Podobně je tomu i při focení handicapovaných.
Na čem jste se takzvaně vyučil?
Úplně první byly garáže, taková ta plechová hnízda mezi sídlišti. Nebyli tam lidi, tedy byli tam, ale nepřímo. Fascinovalo mě, jak si stříkali vrata na zlatou a jiné barvy, dávali si na ně různé petlice. Odrážela se v tom osobnost jednotlivých majitelů. Na tom jsem se učil. Překvapivě právě při focení tohoto dokumentu jsem zažil nejvíc konfliktů. Jak jsem fotil tímhle foťákem, který nemá zoom, musel jsem blíž a blíž, oni si mysleli, že je chci vykrást. No, a pak jsem jednoho dne v Berouně za řekou narazil na cirkus.
A na novou inspiraci...
Bylo to první velké téma, navíc barevné. Zpočátku jsem se hodně radil s rodiči, to oni mě přiměli k barevným snímkům. Nikdy mě cirkus nějak zvlášť nepřitahoval. Ale naučil jsem se tam žít v určitém společenství lidí, kde funguje nějaká hierarchie. A tam jsem si vybudoval i svůj styl focení, svůj rukopis. A také rituály. Třeba, že lidem dávám fotky. Když někde fotím, tak pak nechám snímky vytisknout, a donesu jim je. V cirkuse si je třeba zřízenci lepili na maringotky. Jezdil jsem nějaký čas s cirkusem Jo-Joo, vždy po více štacích. Každý den byl jiný a to bylo dobře, protože já fotím situace. Byl jsem tak fascinovaný zákulisím, že jsem první představení viděl až po dvou měsících. Bavilo mě to a vydrželo mi to zhruba rok.
Jak jste přišel na šachy?
Jednoho dne mi volal kamarád, jehož syn je hraje. Obával jsem se, že to bude takové rozjívené, že budou děti při focení dělat různé opičky. Nemohl jsem se více mýlit, ti kluci a holky jsou fenomenální. Hrají celý den v místnosti, kde se nevětrá, a chovají se téměř jako dospělí.
Co vás na nich ještě zaujalo?
Když se řekne šachy, pro většinu lidí to znamená nuda. Někde proti sobě dva sedí a hrají. Chtěl jsem zjistit, zda jsou tam nějaké emoce. A také ukázat dětem, že kromě nejrozšířenější drogy v podobě mobilních telefonů jsou tu ještě jiné aktivity, kde jsou lidé v interakci. Malí šachisté jsou také o pauzách na mobilech, ale dělají si na nich šachové rébusy. Povedlo se mi zachytit vše, od příprav plných nervozity až po radost. Bylo to výjimečné, možná i proto zřejmě série uspěla na World Press Photo. Mělo to pozitivní ohlas, nejen u rodičů, ale i samotných dětských šachistů.
Když mluvíte o emocích, jsou pro vás zásadní?
Jsou. Protože když se podívám na nějakou fotku, chci, aby z ní emoce na lidi vyhrkly. Ale ne prvoplánově, musí to být autentické. Platí, že nejlepší je první záběr. Musím proto fotit rychle, zároveň být obezřetný. Je to adrenalin, obrovský adrenalin. Další z mých zásad je právě přirozenost, je to pro mě totální podmínka. Mám pocit, že pokud bych nějakou situaci naaranžoval, tak podvádím. A to já nechci.
Emotivní je série o sportovci s handicapem Zdeňku Šafránkovi...
Dlouho jsem přemýšlel, jak sérii nazvat, nakonec jsem zvolil „Nikdy ho neviděli brečet“. On je totiž velký bojovník, přesně jej to vystihuje. Když měl skutečně velké problémy, a vypadalo, to že má po sportu, vzepřel se osudu.
Tím vás zaujal?
Díky němu jsem se dostal i k dalším lidem s postižením, kteří boxují. Nikdy jsem box nemusel, ale v kontextu s tím handicapem to dostává jinou dimenzi. Ohromila mě ta vůle k životu. Jsou to lidé, pro které se jejich osud se stal jakousi výzvou. Klobouk dolů před nimi. Všem, co si stěžují na každou maličkost, bych doporučil, aby si tam šli na hodinu stoupnout, a sledovat je.
Kdybyste měl vybrat jeden snímek, který by to byl?
Jedna z fotek, kde se přitahuje na vozíčku na kruzích, má symbolický podtext. Když vznikla, byli v tělocvičně i zdraví sportovci. A Zdeněk Šafránek byl vlastně nad nimi. Udělal jsem si z toho takový minipříběh, že jak se říká jednou jsi dole, jednou nahoře. Takže on byl dole když se mu to stalo, a teď je nad nimi, a ještě dělá mnohem náročnější cvik. Dá se v tom číst, že člověk může navzdory handicapu nakonec dokázat i víc než zdraví lidé.
Co pro vás znamená ocenění?
Kdybych řekl, že mě to netěší, lhal bych. Ale není to hlavní. Pro mě je nejdůležitější, že prostřednictvím těch snímků lze mnohé ovlivnit. Série bude vystavená ve více než stovce měst padesáti zemí světa. Po třech letech dorazí díky Czech Photo v červnu putovní expozice World Press Photo také do Prahy. Představuji si, že tam mohou přijít lidé, kterým se právě po nějaké nehodě také zhroutil svět. A ten příběh je může motivovat. To je to moje poselství. Prostřednictvím focení se zamýšlím, co je na světě opravdu důležité, snažím se najít nějaký přesah. Především duchovní.
Dá se na tom cíleně pracovat?
Myslím, že dokument se nedá naučit, vždy budete fotit podle toho, jaký jste člověk. Kdyby dvacet lidí fotilo na stejném místě, bude to pokaždé jiné. To je pro mě jediné vysvětlení, proč zrovna já. Proč jsem uspěl třeba s těmi šachisty, proč to někoho nenapadlo přede mnou. Jednou před nějakou besedou jsem si připravoval osnovu, čekal jsem i dotaz ve smyslu „Co mi poradíte, abych uspěl v nějaké fotografické soutěži“. Sepsal jsem si různé faktory, byla tam pokora, empatie, autenticita i asertivita. Ale jen jedna věc, kterou si koupíte za peníze, a to byl foťák.
Fotky ze série Never Saw Him Cry (Nikdy ho neviděli brečet) o handicapovaném sledge hokejistovi a paraboxerovi Zdeňku Šafránkovi.
Jaké bude další téma?
Vzhledem k tomu, že už jich dělám asi dvanáct, a kromě garáží není uzavřený žádné, chci se k některým vrátit. Třeba na seniorské tancovačky jsem někdy chodil, aniž bych fotil, jen se za těmi lidmi podívat. Ale nové téma mám, je to Spejbl a Hurvínek. Dokonce jsem dělal obal na jejich novou desku. Mám to divadlo moc rád, vždyť jsme na tom vyrostli, a stávající éra navíc není na fotografiích příliš zachycená. I v loutkovém divadle je spousta minipříběhů a emocí.
Kde mohou lidé vidět vaše snímky?
Do výstav se moc neženu, i když jednu budu mít letos v říjnu v Polsku. U nás ale jen na aktuálně probíhající výstavě Czech Press Photo v Příbrami, a v červnu na výstavě World Press Photo v Praze na Staroměstské radnici. Pak je lidé mohou vidět na internetu, mám i facebookové a instagramové stránky. Potřebuji totiž časový odstup, nechávám snímky dozrát. Chci počkat, jak na mě budou působit. No, a stejně to mám i s výstavami a s fotografickými publikacemi.
Jak relaxujete?
S rodinou, ta je pro mě základ. Když máte partnerku a vztah, který funguje, může pro vás být fotografie radost. To se promítá i do mých snímků. Pokud jsem uvolněný a v pohodě, fotí se mi lépe. Je to jeden z důležitých aspektů v mém životě. A pak mě totálně naplňuje dětský svět mé dcery. Člověk pak vše prožívá mnohem víc.
Co pro vás znamená Beroun?
Jsem tady spokojený, i když jsem sem přišel až před dvanácti lety. Líbí se mi, že mám blízko do Prahy, kde pracuju, blízko do Kladna, kde mám rodiče a syna. Máme malé dítě, je bezva, že můžeme vyběhnout do přírody kolem řeky. Jinak se ale cítím stále jako Kladeňák a určitě se tam jednou vrátím.
