Ludmila Zusková sice vystudovala potravinářskou školu, ale její dlouholetou velkou vášní je sbírání, šití či přešívání dobových kostýmů, především z období první republiky.
Máte krásnou zálibu. Kdy a jak vás napadlo něco takového dělat?
Kostýmy jsem začala sbírat tak nějak nenápadně. V patnácti jsem dostala první šaty od paní z rodiny, když jsem měla ještě na základní škole taneční vystoupení právě na téma první republika. Šaty mám dodnes a jsou chloubou mé sbírky. A postupem času se k šatům přidal klobouček, a protože šaty se mi zalíbily, měla jsem je i v tanečních a maminka mi k nim uháčkovala rukavičky. Tak to všechno začalo... Šaty a doplňky sbírám tedy už více než půlku svého života. Z radosti se stala záliba a dnes už je to v mém případě asi trochu posedlost.
Ludmila Zusková často sama předvádí modely ze své sbírky či je zapůjčuje na řadu zajímavých akcí.
Vaše sbírka čítá několik desítek kostýmů. Víte přesně, kolik jich momentálně je?
Sbírka už se rozrostla na stovky kousků. Přibližně polovina všech kostýmů jsou originální kusy, a to včetně doplňků. Mám okolo osmdesáti párů rukaviček, více než stovku klobouků, na sedmdesát kabelek, několik desítek párů bot, bižuterie nepočítaně, ale pokaždé mám ten stejný problém jako většina žen. Připravuji se na akci a nemám co na sebe.
Kde máte tolik kostýmů uskladněných? Do bytu se vám asi nevejdou…
Bydlím se synem ve velkém a starém domě, kde je dost místa na kostýmy. Vlastně jsem jim věnovala jednu celou místnost velikosti průměrného obývacího pokoje a časem plánuji pro různé doplňky vytvořit místo v bývalé jídelně. Ale kostýmy a klobouky jsou u mě často pověšené na ramínku na dveřích i ve sprše a čekají na opravu nebo schnou po údržbě. Tou je nejčastěji ruční praní.
Některé kostýmy jsou dokonce originály. Jak se vám je podařilo získat?
Originální kousky se ke mně dostanou tak porůznu. Některé jsem dostala od příbuzných a známých, jiné od lidí z vesnice, z blízkého okolí i druhého konce republiky. Většinou mi někdo zavolá na základě nějakého novinového článku nebo rozhovoru v rádiu, že má staré oblečení a rád by, aby z něj ještě někdo měl radost, a tak se ke mě dostanou i šaty rozpárané na prvočinitele a já se je snažím dát zase složitě dohromady. Jiné jsem si koupila přes inzeráty nebo v různých bazarech. Šaty nezahálí jen tak ve skříni, ale několikrát do roka se představí na módních přehlídkách, tematických výstavách, přednáškách nebo na akcích pořádaných kluby vojenské historie téměř po celé republice.
Zaměřila jste se na období první republiky. V čem spočívala její elegance a čím vás tak okouzlila?
První republika a obecně meziválečné období mě okouzlily už na začátku školní docházky, kdy mi o životě za první republiky vyprávěly moje dvě prababičky. A protože obě pocházely z různých společenských vrstev, měla jsem díky nim už na začátku jasno, že život za první republiky není tak krásný a elegantní, jak nám ukazují filmy pro pamětníky. A to se odráží i v módě. Obyčejná dívka měla jedny strohé šaty a na ně čas od času přistehovala jiný límeček, aby šaty trochu oživila, zatímco dáma z vyšší společnosti si mohla dovolit sladit se v krejčovství nebo v módním salonu do stejné látky takřka od hlavy až k patě. A tak když většina mých vrstevnic snila o tom být princeznou, já se viděla jako prvorepubliková dáma. A svůj sen si plním dodnes.
Módě v době první republiky kralovaly salony Hany Podolské a Oldřicha Rosenbauma. Našla jste v jejich tvorbě pro sebe nějakou inspiraci?
Ve své sbírce mám šaty, které si šila švadlena od paní Podolské na svou svatbu, kterou měla 1. září 1938. Odkoupila jsem je od její dcery a dostala k nim i okopírovanou fotografii ze svatebního dne. A vzhledem k tomu, že se do šatů vejdu, nosím je na obzvláště významné akce. Letos jsem je měla na Kladenských šibřinkách a všem okolo se šaty náramně líbily, teď jsou zapůjčeny na velkou fotoakci s Robertem Vanem. Jsou opravdu propracované a přitom úplně jednoduché, možná to je to kouzlo salonu Podolská, jednoduchost a elegance, ale hlavně precizní práce. Ale ta je vidět i u šatů, které si dámy a dívky šily doma samy.
Některé vaše kostýmy jsou tedy originály, jiné jste si ale sama ušila. Šití je vaše původní profese?
Šaty spíše opravuji, někdy sešívám rozpárané šaty, které měl kdysi někdo tendenci si přešívat. Někdy přešívám nebo jak se teď moderně říká upcykluji staré kousky oblečení na dobovou módu. Často používám kombinaci starých krajek a doplňků na opravu originálních kusů, ale i na upcyklace staršího oblečení. Šití je u mě často pokus a omyl. Má civilní práce je úplně z jiného oboru a mé původní vzdělání se k módě vůbec nevztahuje.
Máte za sebou několik úspěšných dobových módních přehlídek v Muzeu T. G. Masaryka v Lánech, na nichž se vaše modely setkaly se značným ohlasem. Proč právě tam?
Módní přehlídky dnes pořádám nejen v Muzeu TGM v Lánech, které je mou srdeční záležitostí, protože jsem lánskou rodačkou a patriotkou, ale i na jiných místech nebo na tematických akcích. A vzhledem k tomu, že modelkami jsou, jak já říkám, místní nemodelky, a to rozmanitého věku i konfekčních velikostí, jsou přehlídky úspěšné i díky nim. Potlesk a nadšení diváků je pro mě rajskou hudbou. Zvláště tehdy, když si přehlídky konferuji sama, vše je stoprocentní improvizace, protože nikdy do poslední chvíle nevím, kdo jsou modelky a v jakém duchu se přehlídka ponese.
Využíváte šaty ze své sbírky i jinak? Můžeme je vidět třeba ve filmech, v televizi nebo v divadlech?
V televizi se objevily například v seriálu Bohéma, filmech Tenkrát v ráji, Masaryk nebo ve dvou dokumentech natočených pro Muzeum TGM v Lánech. Měla jsem možnost si zahrát v těchto projektech ve svých kostýmech a byla to dobrá zkušenost. Teď například je velké množství mých kostýmů a doplňků k vidění na velké fotoakci v Kadani, kde fotí Robert Vano.
Když vám to tak pěkně jde, neuvažujete o tom, že byste si otevřela módní salon?
Salon už vlastně mám. Jmenuje se Athelier Cakee a pod tímto názvem půjčuji kostýmy a pořádám přehlídky.
Chodíte v obdobném stylu i v běžném životě?
Ano, ráda. Ne vždy to je možné, ale pokud je vhodná příležitost, tak se dá mnoho dobových kostýmů nosit i jako klasický společenský oděv. Minulý týden jsem společně se synem v dobovém cestovala čtyři dny do Slavonic a v jejich okolí. Každoročně pořádaná bitva o řopíky byla dobrou příležitostí. Dokonce jsem si k tomuto účelu upravila i starý kufr, pro lepší cestování jsem mu přidala kolečka a madlo, potapetovala jej starými novinami a měl velký úspěch. Často si nás tak lidé fotí a nezřídka slýcháme, že je to úžasné a elegantní... Dobře vybraný kostým je na cestování často i velmi praktický. Navíc taková kalhotová sukně je v horkém letním období příjemnější než jeansy.
Co vaší zálibě říká rodina? Účastní se některých akcí, které pořádáte?
Můj pětiletý syn mě často doprovází na akce klubů vojenské historie v dobovém kostýmu a užívá si pozornosti fotografů a diváků. Zapojila jsem jej několikrát i jako modela na přehlídky. Zatím si to užívá a baví se pozorností okolí. Doufám, že zdědí vášeň pro historii po mně. Moji rodiče také dělají oživenou historii, tak mají pro můj zájem pochopení. Ale s tím pochopením pro mou posedlost kostýmy to už v partnerství není tak žhavé. Je to netradiční zájem a v mém případě už je to trochu posedlost a málokdo to opravdu pochopí...
Zanedlouho vypuknou naplno oslavy stého výročí vzniku republiky. Předpokládám, poté, co o vás vím, že nebudete stát stranou?
Letošními oslavami žiju už od loňska, kdy jsem začala s některými organizacemi akce plánovat. A například o velikonočních svátcích jsem již měla přehlídky na Křivoklátě, na kladenských Dvorcích byla neděle věnována právě letošnímu jubileu. V září proběhnou velké akce na Kladně i v Lánech a doplněny budou právě módní přehlídkou nebo oživením Muzea TGM. A jsem za tyto akce opravdu ráda, ukázat historii naživo je nejen poučné, ale i velice atraktivní.
