Hrabě Karel Chotek měl na počátku 19. století nejlepší předpoklady pro úřednickou kariéru. Význačné postavení zastával již jeho otec Jan Rudolf. Profesionální byrokrat působil mimo jiné jako císařský ministr financí a každému ze šesti synů usiloval pomoci k solidní dráze.
Absolvent práv Karel nastoupil do královského hlavního města poprvé v roce 1802 jako praktikant na Zemském guberniu. Poté následovala praxe na Moravě, v Ilýrii, Tyrolsku a severní Itálii. Do Prahy se vrátil v polovině 20. let 19. století na post nejvyššího zemského purkrabího.
„Od svého nástupu do Prahy v roce 1826 byl nový představitel zemské vlády nejvýraznější postavou politického života v Čechách. V Praze sledoval cílevědomě politiku modernizace, za jeho působení se zásadně změnila tvář hlavního města i způsob života,“ uvedl historik Ivo Cerman.
Pro působení v metropoli byl vybaven odborně i jazykově. Češtinu se učil od dětství, v její znalosti ho zdokonaloval i otec české historie František Palacký.
„Od mládí Chotek vstřebával zemský patriotismus a podporu českého národa považoval za svou povinnost,“ uvedl historik František Ledr.
S modernizací měst měl nový purkrabí zkušenosti již ze své minulé úřednické štace v dnes italském Terstu. Za Chotkova působení tam vznikl mimo jiné moderní vodovod či chudobinec. Podobně se činil také v Tyrolsku, kde se zasloužil o vznik národního muzea, pojišťovny anebo nových komunikací.
Pod párou do Vídně
Nemenší porci činorodosti prokázal Chotek také v Praze. Cestu do říšského hlavního města Vídně zkrátila ze 36 na šest hodin parostrojní železnice. Její první trasa končila na Státním nádraží, nynějším Masarykově.
Pražanům přinesly modernizační aktivity i tehdejší žhavou novinku – chodníky. A ulice pokryla nová dlažba. Tak se proměnila Kolovratská třída (dnes Na Příkopě), Koňský trh (nyní Václavské náměstí) či Újezdská třída (současný Újezd). Život v hlavním městě zpříjemnilo také osvětlení ulic, vodovod a objevily se též první veřejné záchodky.
Chotkovy iniciativy a důmyslu inženýrů si dodnes užívají Pražané na cestě mezi Malou Stranou a Letnou. Do skály nechal vylámat technicky náročnou silnici, která dodnes nese Chotkovo jméno. Okolí spojnice zkrášlily sady. Nová zeleň se objevila také na Petříně, starých hradbách nebo v Bubenči.
Pražské břehy za vlády Chotkovy administrativy spoutal teprve druhý, řetězový most, spojující ulici Nové aleje (dnes Národní třída) s Újezdem. „Šlo o monumentální stavbu, která přispěla k rozvoji Smíchova. Slabinou však byla nízká nosnost,“ popsal most Františka I. historik Jiří Streit.
Nad Vltavou se ve 30. letech 19. století začalo zdvihat první nábřeží, tehdy zvané Staroměstské (dnes Smetanovo). Za Chotkova dohledu došlo ve 30. letech také na obnovu Týnského chrámu, několik tisíc zlatých bylo investováno do údržby hradu Karlštejn.
„K humanitním účelům též zřetel svůj obrátil a založil pracovnu a pro kárance zřídil znovu káznici,“ popisoval další Chotkovy zásluhy dobový tisk. Na Malé Straně poblíž kostela Panny Marie Vítězné začala fungovat opatrovna pro slepce.
Smršť Chotkových reforem a renovací se nelíbila mocnému rakouskému prvnímu ministrovi, knížeti Klemensi Metternichovi. „Ten Chotek je kolo, které se otáčí příliš rychle,“ komentoval hraběcí aktivity v narážce na erb Chotků s vyobrazením kola.
Velká sláva se ve Starém purkrabství Pražského hradu odehrávala v roce 1842. České elity slavily 40. výročí Chotkova působení ve státní správě. „Jest věrným Čechem,“ označil ho Palacký, jehož hrabě prosadil na pozici českého zemského historiografa.
Činovníci Vlasteneckého muzea a Národní galerie ocenili Chotkovy zásluhy na doplnění a rozšíření sbírek těchto institucí. Pražský purkmistr Josef Müller hraběti předal čestné pražské občanství a stavové mu za zásluhy předali stříbrný stojan. Ražena byla i medaile s jeho podobiznou.
V roce 1843 musel Chotek opustit purkrabskou funkci, mimo jiné také pod tlakem konzervativců, kteří měli blízko k Metternichovi. „Hrabě Chotek žil po tomto roce v ústraní, nikoli v rezignaci,“ uvedl k tomu historik Ivo Cerman.
Vnučka Žofie a velké dějiny
Čas trávil na zámku Grosspriesen (dnes Velké Březno) na Ústecku, v Berlíně či ve Vídni. V 60. letech často zajížděl za synem Bohuslavem, rakouským diplomatem ve Stuttgartu. Tam v roce 1868 přivítal svou novorozenou vnučku Žofii, která později vstoupila do dějin jako choť následníka trůnu, konopišťského pána, arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a svou tragickou smrtí v Sarajevu v roce 1914.
Konec roku 1868 stále vitální hrabě trávil ve vídeňské rezidenci Jägerzeille. Ještě 4. listopadu si do deníku poznamenal obsáhlý zápis o oslavě jmenin. Okolo Vánoc však onemocněl chřipkou, 28. prosince ve Vídni zesnul. Byl pohřbený v novogotické hrobce z roku 1869 ve Valtířově nedaleko velkobřezenského zámku. Později jeho ostatky nechala příbuzná převést na hřbitov v Litoměřicích.
