Kolo mi ukradli, autem jsem jet nechtěl kvůli kolonám, které bytostně nesnáším, a jet na kolečkových bruslích po Plzeňské by byl adrenalinový sport i pro polykače hadů.
Tak jsem zkusil, jak to dělali naši předkové: hezky pěšky. Nazul jsem boty, naplnil lahev vodou a poradil se s internetem, kolik času by cesta měla zabrat. Prý dvě hodiny. Uvidíme.
Kopa dětí přijela do školy na kole, zkusím autobus
V půl osmé se pomalu šourám z domova. U ZŠ Kuncova ve Stodůlkách běhá spousta dětí a tak pětina z nich je tady na kole. Vyrážím k metru.
Štace první: metro Stodůlky. Čas: 7:40. Doteď jako každý den, deset minut na metro mám v oku.
Kamelot deníku Metro u stanice podzemní dráhy Luka. (16.6.2011)
Před osmou mě čeká zastávka číslo dvě, metro Luka. Tady jsem se poprvé zasekl. Potkávám kamelota deníku Metro. Pěkně upovídaného, hned se dal do řeči a zdržel mě dobrých 15 minut. "Chtěj tady z toho mít druhý Řecko. Moc to nechápu. Lidi se maj dobře, já taky," smál se kamelot a začal rozprávět i s kolemjdoucí paní.
Muž zkouší, zdali se nedá dostat do metra na Nových Butovicích. (16.6.2011)
Protože "metrotrasa" po silnici není příliš záživná, zkusil jsem chytit jeden z autobusů, které i přes stávku sporadicky projíždějí kolem. Můj lačný pohled na volná sedadla poloprázdného autobusu po prvních třech kilometrech chůze by vyděsil i tygra.
Beru to oklikou kolem metra Lužiny a Hůrka a zkouším, zda nepojede nějaký, který by mi zkrátil cestu. Asi nepojede. Po dvaceti minutách se loučím se zastávkou Mládí směr Nové Butovice.
Metrem za čtyři minuty, pěšky za hodinu
Na Butovice dorážím v 9:16. To, co metru trvá čtyři minuty, mně zabralo hodinu. Na pomyslné pažbě mám teď čtyři zářezy za pokoření stanic metra.
Spousta lidí šla nakonec raději pěšky. (16.6.2011)
V 9:40 míjím zastávku Jinonice a potkávám Juliji (podle přízvuku Ukrajinku), která jde také pěšky do práce, z Lužin až do Hostivaře. "Jsem ráda, dnes je hezky. V práci mě maximálně donutí vzít si půl dne dovolenou, ale myslím, že to bude stát za to," usmívala se.
Cesta vedle silnice není moc příjemná a slunce pořádně praží. Stín je mi přítelem, ale na Radlické je ho poskrovnu. Blíží se desátá.
Student Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, který v obleku šlapal kopec z Radlické do Jinonic na zkoušku, také moc radost neměl. "Stávku nepodporuju. Kdybych to musel jít z domova celé, mám to tak na tři hodiny, naštěstí mě svezla tramvaj na Smíchovské nádraží," stěžoval si.
Pro některé Pražany stávka nebyla problém. (16.6.2011)
Našli se i tací, kterým stávka nevadí. Mnoho lidí si vzalo dovolenou. Lidé také používali k cestě do cíle rozličné dopravní prostředky. Brusle, kola, motorky, koloběžky i auta.
A samozřejmě můj "oblíbený" pěškobus. Po praktických zkušenostech jsem nucen konstatovat, že jde sice o nejspolehlivější, ale rozhodně ne o nejrychlejší způsob, jak se přemístit na desetikilometrovou vzdálenost.
Víc než jednu dvě stanice metra pěšky bych lidem nedoporučil. Nohy pálí a lidé, kteří zvolili jiný způsob dopravy, už jsou hodiny v cíli. Já na Anděl dorazil v půl jedenácté, po třech hodinách.
