V krajské metropoli přibylo šestnáct nových dlažebních kostek s mosazným povrchem, které připomínají oběti holokaustu.
Takzvaných kamenů zmizelých je v plzeňských ulicích už celkem třiatřicet. Jsou umístěny v chodnících před domy, kde tito lidé žili. Nesou jejich jména, údaje o narození a smrti.
Jedna z kostek připomíná právě Věru Kohnovou. Nacisté ji spolu s jejími blízkými deportovali do Terezína a v Polsku ji zavraždili. Do chodníku před domem v Koperníkově ulici, kde Věra se starší sestrou Hanou a rodiči bydlela, kostky vsadil Gunter Demnig.
Německý umělec je autorem celoevropského projektu Stolpersteine, jehož cílem je uctít oběti holokaustu.
Věrčin deník zprvu ukrývala Marie Kalivodová z Dobříva. Pak se dostal do rukou Miroslavu Matoušovi, který ve vesnici na Rokycansku působil jako kněz Jednoty bratrské. Ten zápisky v roce 2006 vydal. Originál posléze předal Židovskému muzeu v Praze.
Dívka nejdříve svěřuje stránkám své každodenní pocity, řeší vztahy s kamarádkami, kluky a školu.
Kameny zmizelých |
„Především kvůli svému věku a psaní deníku bývá přirovnávána k Anně Frankové. Na rozdíl od ní se však Plzeňanka neukrývala. Strach z děsivé budoucnosti se u Věrky objevuje daleko později, vlastně až krátce před transportem,“ porovnal historik Jiří Sankot, který se tématem dlouhodobě zabývá.
Spolupracuje se studentkou Kamilou Pokornou, která jako svou bakalářskou práci příběh ilustrovala a rád by ho vydal knižně.
Autorka deníku si 7. ledna 1942 zaznamenala mimo jiné následující: „Také jsem byla v sokolovně. Oni jsou totiž zase registrace, které se dělají v sokolovně. Asi všichni Židi z Plzně odjedou. Budou tři transporty. V sokolovně bude také shromaždiště, ve kterém budou Židi asi tři dny před odjezdem.“
Věřiny zápisky pak nabírají na dramatičnosti, 12. ledna popisuje všudypřítomný smutek. „Na včerejší den do smrti nezapomenu. Za jedno: byla to poslední neděle, co jsem doma. A za druhé: tolik, jako včera, jsem se ještě nikdy nenaplakala. Maminka pláče pořád a je tak hrozně smutná a vše vidí černě. Já pláču s maminkou, protože je mi jí líto a Hanka pláče taky. Ty nejnutnější věci si sbalujeme, a sice každý zvlášť, protože tam nebudeme dohromady,“ napsala.
S Bohem, můj deníčku! S Bohem!
Před transportem se dívka rozloučila s kamarádkami, nechala si ostříhat vlasy a šla se vyfotit.
„Pro Pána Boha, já jsem už na konci deníku. No, už bez toho nemůžu moc psát. Už jsme tu jenom zítra a pozítří a pak - kdo ví, co bude pak. Dneska už odjel první transport ze sokolovny. Popozejtří nastoupíme my jeho místo. Jak se mi bude po tobě, deníčku, stejskat! To jsem si věru nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začla psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půl rok mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala. S Bohem, můj deníčku! S Bohem!,“ napsala naposledy, bylo to 15. ledna 1942.
O šest dnů později byli Kohnovi z Plzně deportováni do Terezína. Všichni byli zavražděni v polské Izbici.
